Recenze Kdyby ulice Beale mohla mluvit: Dojemná výpověď Barryho Jenkinse není pro každého

Sedmdesátá léta v New Yorku nebyla nikdy kontroverznější.
 
 
Kdyby ulice Beale mohla mluvit, tak by jistě navyprávěla spoustu zajímavých příběhů. A jeden takový nám ve svém snímku prezentuje režisér a scenárista Barry Jenkins. Inspiroval se stejnojmenný románem spisovatele Jamese Baldwina, který na jmenované adrese kdysi vyrůstal. Pro samotného Jenkinse se tak film stává výpovědí o tématech jemu jako černochovi blízkých. Což se odráží i na celkovém ději, který díky svému zdrojovému materiálu působí osobitěji a intimněji.

Celé to začíná v newyorské čtvrti Harlem, kde se setkáváme s Tish a Fonnym. Tish je těhotná a Fonny je ve vězení. Ovšem je tam neprávem, obviněný za zločin, který vůbec nespáchal. Je však černoch, a tak se to policii i soudu zdálo jako nejjednodušší řešení situace. Tish, která se snaží vyrovnat s těhotenstvím i tím, že otec jejího dosud nenarozeného dítěte je ve vězení, bojuje vší silou za to dostat Fonnyho na svobodu. S tím jí pomáhá i její rodina a blízcí, kteří se společnými silami snaží dostát spravedlnosti. To všem není tak jednoduchá záležitost, zvláště pak ne pro černochy v Americe na sklonku sedmdesátých let. I když se tak jejich snahy zdají být marné, nevzdávají to do posledního momentu.

Ulice Beale je herecky velmi silný snímek postavený na výrazných postavách i hercích.Ulice Beale je herecky velmi silný snímek postavený na výrazných postavách i hercích. Ať už jde o protagonisty, či jen epizodní role, ve kterých se tu objevují například Dave Franco, Diego Luna, Ed Skrein, Finn Wittrock či Pedro Pascal, tak každý zanechá v příběhu svou stopu. Hlavní hvězdou je však KiKi Layne v roli Tish. Ta ve svém celovečerním debutu podává velmi silný výkon plný emocí. Její provedení si obzvlášť zakládá na detailech jako je jemná mimika obličeje v těžkých či emotivních momentech a promyšlená řeč těla, která hraje sama za sebe. Druhou výraznou postavu si tu pak zahrála Regina King coby Tishina matka Sharon. Ta si za svojí dobře odvedenou práci dokonce vysloužila Oscara za nejlepší vedlejší roli. A není se čemu divit, její výkon je surový, bez servítek a hlavně autentický. Navrch toho všeho však King zůstává subtilní a dává dostatečný prostor svým mladším kolegům. Snad nejpamátnější scéna je moment, kdy se vydává pohovořit si se ženou, která nespravedlivě nařkla Fonnyho, aby stáhla své obvinění. Zde je zkrátka matkou, která je schopná pro štěstí svého dítěte udělat cokoliv. V neposlední řadě je pak také třeba zmínit představitele Fonnyho, kterým je Stephan James. Ten po boku svých kolegyň poněkud zůstává v jejich stínu, i přes to však podává působivý a reálný výkon, jen se mu nedostává tolik prostoru.

Pozornost se zaměřuje na černošskou problematiku. Ta je centrem celého vyprávění a hlavním poselstvím snímku. Ovšem autoři na to někdy až moc tlačí a snaží se bílého člověka ukazovat v tom nejhorším světle. A i když je to pro příběh příznačné a má to v něm svou opodstatněnou logiku, tak pro běžného diváka toto nemusí být úplně přitažlivé. Dá se říct, že tato tématika zaujme především specifickou skupinu diváků a zkrátka není pro všechny. Což také každý film nemusí být, a na tom není nic špatného.

V závěru je tak Kdyby ulice Beale mohla mluvit silnou a dojemnou výpovědí o životě černošské komunity v jedné době na jednom specifickém místě. Je to příběh o rodině, soudržnosti a životní nespravedlnosti. Jde tu však především o herecký film, výkony jsou to nejvýraznější, co tato podívaná může nabídnout. Atmosféra je pak dotvořena autentickým prostředím a kostýmy, celkové náladě pak pomáhá i hudební doprovod. A i když se děj chvílemi trochu vleče, tak je stále dostatečně poutavý a v závěru nás donutí k zamyšlení. Je jen třeba dbát na to, že jeho tématika nemusí zaujmout každého.
 

Proč na nás všichni tak koukají?

Když se mamka s taťkou odvážou.

A tak mi řekl, … že mám pěkný vlasy!