Recenze Aladin: Režisér Guy Ritchie si dal záležet, aby se stále něco dělo

Díky Aladinovi nasajeme vůni exotiky, zažijeme dobrodružné honičky a pobavíme se s džinem.
 
 
Disneyho pohádka znovu ožívá na velkém plátně, a jak už je v dnešní době zvykem, dočkala se své hrané podoby. Režie se ujal Guy Ritchie, kterého známe z mnohem drsnějších žánrů, a ten dokázal snímku vdechnout tempo i nádech dobrodružství. Rodinné filmy ostatně už dávno nejsou pro dospělé nuda, protože se vždycky najde alespoň jedna postava, která se postará o nápadité hlášky. Je naprosto jasné, o koho jde v tomto případě, o kouzelného džina, který tu má tvář (a vypracované tělo) Willa Smithe. Byť v modrém odstínu.

Ale pojďme si to vzít od začátku. Pouliční zlodějíček Aladin (Mena Massoud) žije v ulicích exotického města Agrabahu a jeho jediným přítelem i rodinou je kleptomanská opička Abu. Ale i zlodějíček může mít dobré srdce, což se projeví, když zachrání na tržišti dívku, která se dostala do problémů. Je to sultánova dcera v přestrojení, princezna Jasmína (Naomi Scott), kterou otec po smrti matky bedlivě střeží, takže musí z paláce utíkat tajně. Po tomto setkání na sebe oba dva stále myslí. Když se Aladin náhodou dostane k oné legendární kouzelné lampě a stane se pánem džina, rozhodne se svá přání využít k tomu, aby předstíral že je princ a mohl se ucházet o Jasmíninu ruku. Během filmu bude muset zjistit, jakou cenu má skutečné přátelství, že osudová láska nemůže stát na lži, a že je tu jedno ještě mnohem větší nebezpečí, než jeho tajemství: černokněžník Džafar (Marwan Kenzari).

Charakter Aladina se vyvíjí, z obyčejného zlodějíčka, který vždycky chtěl víc, se stává někdo, kdo opravdu víc mít může: ale musel by porušit slib daný příteli. Jasmína je zase moderní princeznou, tedy výraznější postavou, než jak bylo zvykem před lety. Má svůj názor na vládnutí a osud svých poddaných, nechce být jen manželka sultána, ale sama se starat o svůj lid.

Víc snímku sluší, když je sám sebou a využívá toho, co mu hraný film nabízí.Nový Aladin se v mnoha ohledech inspiruje původní pohádkou, a tak jsou tu i muzikálová čísla: většina písní je převzatá, ale kouzla kresleného originálu v těchto pasážích dosahuje zřídka. Víc snímku sluší, když je sám sebou a využívá toho, co mu hraný film nabízí. Ukazuje nám nejednu pořádně dobrodružnou honičku v uličkách pohádkového města. Bere nás sebou do přepychových paláců, na tržiště s exotickou atmosférou, kde je koření, ovoce, třpytí se šperky a vlají pestrobarevné látky. Neméně působivé jsou scény v tajuplné jeskyni a karnevalový příjezd prince do města. Někdy je vjemů skoro až moc, to, když se džin opravdu hodně rozparádí. Samozřejmě se najdou i slabší momenty, a v závěru je všechno trošku zamotané. Zklamáním také je, že největší záporák Džafar nikdy nepůsobí jako skutečná hrozba, takže konci chybí patřičná dramatičnost.

Dialogy dokážou pobavit, energičnost Willa Smithe vždy na scéně uvítáme. Vedlejší postava prince Anderse je sice nedůležitá, ale zábavná, a klidně bychom zvládli pár scén s ním navíc. Sympatická je také služebná Dálja (Nasim Pedrad). Oproti tomu Massoud někdy postrádá dostatečné charisma pro tak velkou roli a působí trochu ploše. Akční a taneční scény ale zvládá s přehledem. Scott jako Jasmína je proti němu o něco výraznější, není jen krásná, ale má určitou jiskru navíc.

Guy Ritchie nechal v hrané adaptaci populární disneyovky plně projevit svůj cit pro akci a vynalézavost, třeba kratičkou scénou z kina. Nechybí humor a takřka stále se něco děje. Některé herecké výkony a písně jsou trochu slabší, český dabing bohužel také nemůže dosáhnout kvalit originálu. Přesto je Aladin pohádka plná kouzel, jak to má být, a nemalou zásluhu na tom má Will Smith.
 

„Zahrajeme si na princeznu a komornou.“

Zlodějíček s dobrým srdcem.

„A když mám kocovinu, tak úplně zmodrám!“