Recenze: Staříci se vydávají na pomalou cestu za odplatou

Mstít se na sklonku života není nic jednoduchého.
 
 
Staříci jsou smutné, sem tam hořce úsměvné drama s excelujícím Jiřím Schmitzerem a Ladislavem Mrkvičkou. Jejich unavené a těžkým osudem poznamenané postavy se vydávají na cestu za odplatou, i kdyby to mělo být to poslední, co ještě v životě udělají.

Vlastimil Reiner (Schmitzer) se vrací po letech z Ameriky, i když není zrovna typický turista. Potřebuje téměř neustálou asistenci, jelikož je na vozíku. Krom tenisek pro starého kamaráda si přiváží také pušku, a to nebude náhoda. Antonín (Mrkvička) ho vyzvedává na letišti a společně putují do skromného domku, kde Vlastimil vysvětlí důvod svého příjezdu. Sil už moc nemá, ale i tak ví, na co chce zbytek své energie vynaložit: je odhodlán splnit svůj poslední velký úkol, napravit to, co spravedlnost v podání českého soudnictví nezvládla, a popravit komunistického prokurátora z 50. let, který byl propuštěn bez trestu.

O jejich konkrétních osudech a důvodech se dozvíme jen málo.O jejich konkrétních osudech a důvodech se dozvíme jen málo, stejně jako o činech onoho prokurátora. Určitou představu ale máme a paličatost i odhodlání dvou staříků nám dávají dostatečně najevo, že jim tahle cesta určitě stojí za to. Co je taky na světě jinak ještě čeká? Leda vypustit duši u sledování televize se psem po boku. Kdepak, vzít spravedlnost do svých rukou bude mnohem lepší. Přece jen by nám nějaká ta historka pomohla se do příběhu více ponořit, ale možná je to lepší, než kdyby se film utápěl v patosu. Zamyšlení nad hranolkami v “mekáči” je asi jedinou výjimkou. Že má touhle rolí Schmitzer Českého lva téměř na dosah, netřeba dodávat.

Stejně jako jsou unavení staříci, tak je autentický celý zbytek filmu: zdravotní problémy, neutěšené prostředí chalupy, kde žije Antonín se svými psy, zábava pro lidi v domovech důchodců, loudavé tempo snímku, protože staré tělo už toho opravdu dokáže a snese mnohem méně. I když minulost postav není rozpracovaná, a můžeme si pod ní představit kdeco, na ničem z toho nezáleží, jde především o zamyšlení nad tím, jaké to je, když vás celý život sžírá pocit nespravedlnosti, kupředu vás táhne jen nenávist a touha po zadostiučinění. Pro diváky, kteří vyžadují tempo a akci, tohle určitě nebude to pravé ořechové, a nejednomu člověku v publiku se může zdát takový film příliš depresivní. Bohužel věci, kterými je snímek inspirován, se skutečně děly, a scénáristé/režiséři Martin Dušek a Ondřej Provazník chtěli nadhodit mimo jiné známou myšlenku, že národ, který zapomněl svoji minulost, je odsouzen ji prožívat znovu.

Cesta je cíl, a tak je tomu i zde. A tak sledujeme 85minutovou road movie se zmatenými staříky, kterým tu neslouží hlava, tu tělo, ale skoro v každé situaci si poradí. Nechybí hořký humor a absurdní situace, ale atmosféra lítosti nad nemohoucnosti ve stáří visí nad celým filmem. Zásadní je zde téma staré křivdy a nenaplnění spravedlnosti, která se s postavami táhne celý život, a můžeme jen tušit, jak moc tyto pocity z(de)formovaly jejich charakter do nynější zahořklé podoby.
 

Starý pes staré kousky nezapomíná.

Realita dnešních důchodců?

Mistr převleků.