Recenze Psi nenosí kalhoty: Divák si odnese skutečně silný zážitek, a ne pouze v pozitivním slova smyslu
Cesta do hlubin doktorovy duše.
Finsko-lotyšské drama s českým přispěním, za jehož námětem a režií stojí Jukka-Pekka Valkeapää. Ten přistoupil k filmu skutečně netradičně, nedrží se žádných klišé a má nadmíru osobitý styl, který ovšem nemusí sednout každému. O nervy drásající hudbu se pak postaral český rodák Michal Nejtek.
Snímek vypráví příběh o doktoru Juhovi (Pekka Strang), kterému se během okamžiku obrátil celý život naruby. Po tragickém utonutí manželky (Ester Geislerová) není schopný navazovat s lidmi běžný kontakt, dokonce ani se svou vlastní dcerou (Ilona Huhta). Jinak spořádaný muž nachází uspokojení, jak sexuální, tak psychické, u dominy Mony (Krista Kosonen). Díky ní zjišťuje, že má oblibu v přidušování, protože se ve své mysli znovu setkává se svou milovanou ženou. Kde jsou ovšem hranice tohoto nevyzpytatelného koníčka? Co když se na něm stanete nezdravě závislí?
Do rozporu se zde dostávají právě dva naprosto odlišné světy hlavního hrdiny. Navenek slušný doktor (už samotné toto povolání vzbuzuje automaticky pocit prestiže a úcty) v sobě objevuje zcela nové choutky. Nejenom, že se s nimi musí vyrovnat on sám, ale čelí i tlaku svého konzervativního okolí. Díky němu se ocitáme v pomyslné „zakázané zóně“, což může být pro mnoho lidí svým způsobem atraktivní a vzrušující. Otevřou se nám tajemná zákoutí kontroverzní BDSM komunity, do které se většina z nás jen tak nedostane.
Zároveň ale nejde zapomenout na jeho dospívající dceru, chování jejího otce na ni má ohromný vliv, proto sledujeme i její postupnou proměnu. Mnohokrát nám je jí líto kvůli tomu, jak na ni Juha neustále zapomíná a lže jí. Přitom právě ona by pro něj mohla představovat symbolické záchranné lano, kterým se ale bohužel nestane. Také je poměrně škoda, že se nedozvíme více informací o domině Moně. Protože to, co je naznačeno, podněcuje jen další otázky. Co vede nevýraznou fyzioterapeutku k tomu, že provozuje po večerech takto neobvyklé služby? I když se nelze ubránit znepokojujícímu faktu, že tyto dvě činnosti mají vlastně hodně společného – v obojím jde mimo jiné o překonání bolesti.
Nahlédneme do duše naprosto zničeného muže.V porovnání s ostatními severskými filmy jsou protagonisté ještě celkem upovídaní. Nicméně nejde ani tak o dialogy, snaží se zapůsobit na diváka především vizuálně, což se úspěšně daří. Snové scény jsou velmi pěkně udělané, dostáváme se skutečně přímo do podvědomí ústřední postavy. Jiné výjevy působí pro změnu vyloženě odporně a slabší povahy budou raději odvracet zrak. Pokud tedy zrovna nejste podivín, který si v těchto věcech libuje. Zmiňme například několikaminutový boj při odstraňování slézajícího nehtu nebo vyndávání zubu kleštěmi.
Nahlédneme do duše naprosto zničeného muže, který ztratil svůj smysl života a neví, jak v něm pokračovat. Z tohoto hlediska se tvůrcům podařilo naplnit vcelku nemožný cíl. Nabízí rovněž zvláštní vizuální pohledy, za něž se sluší jednoduše smeknout nad vynikajícími schopnostmi kameramana. Ačkoliv každý film nemusí nutně přinášet jenom radost a pobavení, tenhle ve vás dokáže vyvolat pocity naprostého znechucení a odporu. Tyhle emoce ale zkazí téměř veškerý pozitivní dojem, takže všechno nadšení z uměleckého ztvárnění je rázem fuč. To ovšem není nic proti životnímu stylu, který si hlavní hrdina zvolil, jen snad není nutné nutit ostatní, aby to skoro dvě hodiny sledovali.
Kéž bych tu takhle s tebou mohl zůstat napořád…
„Ten krk? To mám z dušení, byla to tak trochu i moje vina.“
Když si k sobě dva lidé najdou cestu přes velmi netradiční koníček.
Psi nenosí kalhoty / Koirat eivät käytä housuja
Nahlédneme do duše naprosto zničeného muže, který ztratil svůj smysl života a neví, jak v něm pokračovat. Z tohoto hlediska se tvůrcům podařilo naplnit vcelku nemožný cíl. Nabízí rovněž zvláštní vizuální pohledy, za něž se sluší jednoduše smeknout nad vynikajícími schopnostmi kameramana. Ačkoliv každý film nemusí nutně přinášet jenom radost a pobavení, tenhle ve vás dokáže vyvolat pocity naprostého znechucení a odporu. Tyhle emoce ale zkazí téměř veškerý pozitivní dojem, takže všechno nadšení z uměleckého ztvárnění je rázem fuč. To ovšem není nic proti životnímu stylu, který si hlavní hrdina zvolil, jen snad není nutné nutit ostatní, aby to skoro dvě hodiny sledovali.
- Hodnocení