Recenze 11 barev ptáčete: Němé postavy se před dokumentární kamerou konečně rozpovídaly

Name: Recenze 11 barev ptáčete: Němé postavy se před dokumentární kamerou konečně rozpovídaly
Rating: 55 (1 reviews)
Author: Lenka Vosyková

Recenze filmů

Od Lenka Vosyková Bře 9, 2020

Důležité upozornění: Během natáčení kontroverzního filmu skutečně nikdo nepřišel k fyzické ani psychické úhoně.

Ambiciózní snímek Nabarvené ptáče byl uveden do českých kin 12. září minulého roku. Jedná se o adaptaci knihy polského autora Jerzyho Kosińského z roku 1965. Přestože tento počin zazářil mimo jiné na festivalech v Benátkách a Torontu a dostal se do užšího výběru nominací na Oscara, zlatou sošku nakonec nezískal. Pyšní se ale deseti oceněními Český lev. Téměř přesně půl roku po jeho uvedení můžeme zhlédnout i na něj navazující dokument. Po režisérské, scénáristické i kameramanské stránce za ním stojí Vojtěch Kopecký.

V chronologickém pořadí se dozvíme, s občasnými zpátečkami, všechny detaily, které s Ptáčetem úzce souvisí. Režisér Václav Marhoul objasňuje, jak získal práva na zfilmování, proč bylo těžké napsat scénář, podle čeho vybíral jednotlivé postavy a lokality a vysvětluje řadu dalších zajímavostí. Své zážitky vypráví i nadaný (ne)herec Petr Kotlár, který ztvárnil Josku. Jelikož šlo o rok a půl náročného natáčení, nebyla o ně nouze. Subjektivní pohledy na průběh práce nabízí i další osobnosti, ať už ty české, nebo zahraniční.

Vypravěčem dokumentu je již zmíněný mladý představitel ústřední role. Z rétorického hlediska lze vzhledem k jeho věku konstatovat, že se této náročné úlohy zhostil se ctí. Horší už je to s obsahem, z něhož je patrné, že většinu komentářů mu napsal někdo jiný. Když jedenáctiletý chlapec povídá například o historii určitého místa, třebaže jen tak stručně, nepůsobí to moc autenticky. Měli mu nechat více svobodného prostoru, aby popsal všechny své vlastní pocity z natáčení. Když už se tam takové pasáže příležitostně objeví, rozesmějí diváka svou dětskou upřímností.

Některým choulostivým tématům se tvůrci záměrně vyhnuli.Některým choulostivým tématům se tvůrci záměrně vyhnuli, což je sice pochopitelné, ale je to na škodu. Bylo by zajímavé nechat mluvit Petra jeho slovy o tom, jak to celé prožíval a jak ho to ovlivnilo. Ne aby režisér, psychologové a všichni ostatní kromě něj povídali, jak na něj natáčení nemělo v podstatě žádný hlubší dopad kromě toho pozitivního. Přece jenom dnešní děti vědí o různých věcech více, než jsou dospělí ochotní připustit. A z dokumentu je patrné, že to pro něj nebyla vždy procházka růžovým sadem.

Velkým plusem dokumentárních snímků tohoto typu obecně je skutečnost, že ukážou i práci lidí za kamerou, kteří v konečném výsledku sice nejsou nikde vidět, ale bez nich by film nikdy nevznikl. Z toho důvodu je příjemné, když se seznamujeme s asistenty režie, producenty, zvukaři, architekty, výtvarníky, tvůrci zvláštních efektů… S tím souvisí i to, že si laik uvědomí, jak důležité jsou na place taky dobré vztahy mezi všemi členy.

Diváci se stanou na dvě hodiny součástí natáčecího štábu, i když prožijí celý proces v dosti zrychleném módu. Ačkoliv dokument popisuje pozoruhodné podrobnosti z natáčení, ne každého jedince něco takového zajímá. Proto lze jen těžko pochopit rozhodnutí tvůrců uvést snímek do kin. Více se hodí spíše pro fajnšmekry v oboru nebo pro absolutní milovníky tohoto filmu, kteří si to rádi pustí na televizních obrazovkách v obývacím pokoji. Celé to působí jako obranná reakce tvůrců na negativní poznámky kritiků a veřejnosti. Ve smyslu, že žádné zvíře neutrpělo při natáčení, byť to tak může někdy vypadat, a dětská nevinnost a naivita hlavního herce zůstaly nepoškozené.

S rejžou jsme se seznámili už někdy dávno v jedné české hospodě…