Sníh, sever, čtrnáct huskyů a jedna žena.
Jana Henychová je česká musherka žijící v Jizerských horách. Chová několik huskyů, se kterými přes zimu jezdí na mushing, tedy závody psích spřežení. Ty se zpravidla konají za zasněženým polárním kruhem, kam se Jana se vydává už po několikáté na 1200 km dlouhou trať závodu Finnmarksløpet, který je nejdelším v Evropě. I přes veškeré nevýhody (je jediná žena, její psi jsou čistokrevní, nežije trvale za pólem apod.) je Jana odhodlaná dlouhou cestu dokončit a vyráží na velkolepé a nebezpečné dobrodružství. A diváci sledují ji a její chlupaté společníky při tréninku i samotné akci, jak se potýkají s nepříznivými podmínkami, které by jinak pro většinu lidí byly nesnesitelné.
Tak zní hlavní myšlenka Psí lásky, nejnovějšího počinu režisérky a scenáristky Lindy Kallistové Jablonské. Ta nám přináší poměrně zajímavý a poutavý příběh, který začíná docela slibně a většinu času má náboj a baví, v některých úsecích však trochu pokulhává. Vezměme to však postupně.
Hned v úvodu se seznamujeme s netradiční protagonistkou, která v zásadě nese celý děj.Hned v úvodu se seznamujeme s netradiční protagonistkou, která v zásadě nese celý děj. A Henychové se to většinu času daří zejména díky jejímu charismatu a otevřenosti, kterým si nás zkrátka získá. Coby nosný pilíř děje baví, zaujme a my se s ní nenudíme, i když většinu času pozorujeme pouze ji a její psy. Nutno také podotknout, že Kallistová Jablonská původně zamýšlela pro projekt vybrat ještě dva protagonisty, skrz které bychom se dozvěděli něco více o mushingu, nakonec však zůstala jen u Henychové a udělala dobře.
Jak už však bylo zmíněno, v některých částech je snímek trochu slabší. Po poměrně slibném startu, kdy jsme hned vtaženi do napínavého závodu, přichází trochu rozpačitá druhá polovina. Zde se blíže seznamujeme s protagonistkou a jejím životem. Možná až trochu scestné jsou záběry na letní dětský tábor, který Henychová jinak vede. Pak se však náhle přesunujeme do zimního období, kdy začíná nový trénink na novou závodní sezónu.
S tím také souvisí to, že je film poněkud zvláštně sestříhán. Záběry občas nesedí dobře za sebou, přiznala se k tomu i sama režisérka/scénáristka. Stačí si zkusit přepočítat psy ve spřežení v jednotlivých scénách a divák náhle zjistí, jak nekonzistentně se mění jejich počet z jednoho záběru do druhého. Je to však pouze minoritní detail, který lze přehlédnout a nijak zvlášť nenabourává celou podívanou.
Ta nabízí především zajímavý a unikátní námět, který se zabývá v našem prostředí víceméně neznámou tématikou. Snímek jednak diváka o mushingu něco naučí, a za druhé také dobře ilustruje jak jeho úskalí, tak i to, proč by si někdo mohl zamilovat takto drsný a adrenalinový sport.
Zajímavé také je to, že i přes to, že film nese název „Psí láska“, tak kupodivu většina snímku není zaměřena na čtyřnohé kamarády člověka. Ano, psi jsou zde až na druhém místě, i přes to, že bez nich by to nefungovalo. Psí láska se zabývá především lidskou hrdinkou příběhu a její huskyové spíše dotvářejí celkové prostředí. I tak jsou však ve filmu všudypřítomní a těžko se najde scéna bez nich.
Jejich zobrazení je ale občas trochu problematické, nebo spíše zacházení s nimi se může někoho dotknout. Malinko kontroverzní jsou především scény, kdy jsou huskyové nemilosrdně vsunuti do ne moc prostorného přepravného vozidla, ve kterém cestují tisíce kilometrů z Jizerských hor až za polární kruh. I jejich samotné pobývání v nehostinných podmínkách je občas trochu smutné. V jednu chvíli je divákovi psů líto, v následující scéně je však ujištěn o majitelčině lásce a péči k nim, a že se vlastně mají dobře.
V neposlední řadě také stojí za zmínku poměrně netradiční způsob, kterým je snímek natočen. Míchají se tu klasické scény (například v domově Henychové) s těmi „laicky“ provedenými rukou Henychové při závodech či tréninku ve Švédsku. Celá podívaná tak občas nabývá dojmu jakéhosi vlogu. Tento neobvyklý způsob natáčení nejenže činí děj zajímavějším, ale přináší do hry nový a autentičtější úhel pohledu. Vlivem toho však občas nejsou některé záběry čisté nebo zaostřené a působí tedy trochu laicky, obzvláště pak v kontrastu s těmi natočenými profesionálním kameramanem (David Cysař). I když se tento kontrast zdá být záměrný, tak je v některých chvílích příliš velký a trochu vyvádí z míry.
Psí láska je v závěru milá podívaná, plná humoru, dojímání i adrenalinu. Celé to však funguje především díky charismatické hlavní hrdince, která je nosným pilířem příběhu. Ten má nadějný start, ale trochu pomalejší a zmatenější finiš. Zaujme však především nevšední tématikou, vděčným prostředím a chlupatým psím doprovodem. Psí láska je zkrátka zajímavý malý dokument.
Levá, pravá, levá, pravá.
Dobrou noc.
Tuhle ostrou zatáčku hravě vytočíme.
Psí láska
Psí láska je v závěru milá podívaná, plná humoru, dojímání i adrenalinu. Celé to však funguje především díky charismatické hlavní hrdince, která je nosným pilířem příběhu. Ten má nadějný start, ale trochu pomalejší a zmatenější finiš. Zaujme však především nevšední tématikou, vděčným prostředím a chlupatým psím doprovodem. Psí láska je zkrátka zajímavý malý dokument.
- Hodnocení