Recenze: Víkend na chatě nás vezme mezi finské přátele, kteří neví co se životem

Celkem obyčejný film s neobyčejným kouzlem.
 
 
Vyrazme na narozeninový víkend na chatu s partou finských třicátníků. Jsou to dlouholetí přátelé, někteří tvoří pár, jiní mají tuhle neúspěšnou zkušenost už za sebou. Všechno se točí kolem oslavenkyně Mitzi, což je příhodné, protože jde o celkem sebestřednou postavu, která je tak trochu ztracená. Atmosféru překvapivé oslavy naruší už skutečnost, že Mitzi nemá na velké veselí vůbec náladu a chtěla se jen v tichosti vzpamatovávat z čerstvého rozvodu. Je tu také spousta dalších postav a jsou si rovnocenné. Některé nám možná připomenou nás samotné, jiné třeba přátele či příbuzné. Mohlo by se zdát, že se tu nic nestane, ale malá dramata a tíha nespokojenosti se svým životem je takřka všudypřítomná. Nenápadný snímek Jenni Toivoniemi o obyčejných problémech si čeští diváci mohou užít jako jedni z prvních na světě. Oko diváka zde potěší třeba Laura Birn nebo Christian Hillborg.

Díváme se na komedii, ale nesmíme zapomínat, že je severská, na míle vzdálená třeba americkému humoru. Charaktery jsou sice docela obyčejné, ale různorodé. Poznáme je celkem dobře, a přitom velmi přirozeným způsobem bez nějakého agresivního předvádění a představování. Tak trochu se tu nic neděje, ale zároveň máme pořád na co koukat, jelikož každá postava prožívá nějaké emoce a řeší svoje problémy. Problémy, které jsou obyčejné a normální, tím pádem se s nimi snadno ztotožníme. Možná jen když spěje snímek k závěru a v alkoholovém opojení se různé dvojice vrhají do tělesného kontaktu, je to trochu překombinované. I když na druhou stranu se takový vývoj dá přirozeně očekávat. Ve filmu i ve skutečnosti.

Vykreslení postav je snad největší plus filmu.Vykreslení postav je snad největší plus filmu, protože tomu vděčíme za to, že nás pak děj vlastně zajímá. Vlastně se od dob, kdy jim bylo patnáct nebo něco přes dvacet zas tak moc nezměnilo. Až na to, že roky běží a čas na nalezení životního štěstí se neúprosně krátí. Někdo je zdánlivě dokonalý, a protože ví všechno nejlépe, manipuluje se životy ostatních. Další je odjakživa průšvihář. Jiné postavy vůbec neví, co se svým životem a potácí se ode zdi ke zdi. Někdo přijde na to, že když je benjamínkem party, budou se k němu vždy chovat jako k dítěti, i když mu bude třicet. Někteří se nikdy nevzpamatují z osudových vztahů. A ti, kdo byli přehlíženi, toho budou mít právě dost.

Řeší se minulost, přítomnost i budoucnost, vztahy, kariéra, probleskuje tu i téma jaderné katastrofy. Do toho si užíváme nikdy nekončící finský letní den, půvabnou chatu a přírodu, občas zazní výrazná melodie nebo píseň s velmi příhodným textem. Na povrch vyplouvají staré touhy a přání, touha po štěstí a lásce. Měli bychom se spokojit s tím, co máme, nebo se ještě o něco snažit?

Parta třicátníků, dlouholetých přátel, se schází na chatě na osamoceném finském ostrůvku. I když se ve Víkendu na chatě neodhalují velkolepá tajemství, ale jen zdánlivě obyčejné problémy, dávné rozchody a malé křivdy, o to větší má film sílu, protože jde o životní strasti, které v nějaké podobě známe všichni. Celkem obyčejný snímek s neobyčejným kouzlem.
 

„Tohle bez alkoholu nepřežiju.“

„V mládí jsem chtěl být hudební hvězdou…“

A hurá zpátky do virtuálního světa.