Recenze K2 vlastní cestou: Dokument se vydává na cestu do nitra horolezecké duše

Kam až jste ochotni zajít při plnění svých snů?
 
 
Do kin se dostává celovečerní dokument režisérky Jany Počtové. Již v minulosti získala řadu ocenění za dokumentární snímky Generace Singles a Nerodič. Tentokrát zdánlivě opustila oblast vztahů a pustila se do sportovního tématu. Nicméně právě vzájemné vazby v rodině zde hrají velmi podstatnou roli.

Horolezkyně Klára Kolouchová před lety jako první rodilá Češka zdolala nejvyšší horu světa Mount Everest. V loňském roce zase dosáhla jako první Češka a dvacátá žena světa vrcholu nebezpečné hory K2. Na úpatí hory stála již potřetí, protože předchozí pokusy zmařilo počasí a potíže se zdravím. Dokument začíná jejím návratem z druhé expedice. Sledujeme její rozhodnutí vydat se na třetí cestu, přípravy na ni a reakce okolí. Přibližně stejná část je věnována samotnému náročnému výstupu.

Vypravování je mimo jiné specifické tím, že se věnuje sportovním ambicím ženy, ještě ke všemu manželky a matky od dvou dětí. Ačkoliv je samozřejmé, že i expedice sama o sobě je pozoruhodná, ještě zajímavější je její psychická rovina. Filmařka se snaží vysvětlit důvod, proč je někdo ochotný dobrovolně riskovat svůj vlastní život. Nejvíce totiž diváka zasáhnout reakce jejích nejbližších. Například když se jí dcera zeptá, jestli opravdu musí jet pryč. V souvislosti s tím opravdu výprava vypadá jako sobecký čin. Paradoxně u mužů se tenhle aspekt příliš neřeší, i když mají v hierarchii rodiny stejně nezastupitelnou roli.

Vlastnoručně natočené záběry dodávají celému snímku intimnější rozměr.Dokument je unikátní v tom ohledu, že zachycuje opravdové pocity při výlezu na osmitisícovou horu. Vlastnoručně natočené záběry dodávají celému snímku intimnější rozměr. Navíc určitě nebylo vždy pro hlavní aktérku jednoduché natáčet se i v těžkých momentech. Někdy to může působit až trochu nuceně, že to dělá jen pro to, aby splnila denní příděl úkolů. Alespoň na chvíli ale zažijeme atmosféru z míst, na která se většina z nás nikdy nedostane. Neexistuje moc podobně upřímných výpovědí z takové cesty. Což bude nejspíše také tím, že většina horolezců je mužského pohlaví. Nechci stereotypizovat, nicméně muži nejsou zrovna nejvýřečnější, co se týče emocí.

Režisérka strávila s Klárou Kolouchovou natáčením celé dva roky. Dokonce s ní absolvovala nelehkou cestu do základního tábora. Je tudíž pochopitelné, že v některých scénách vystupuje i ona, byť jen okrajově. Nestává se příliš často, aby byl tvůrce přímo součástí dění. V tomto případě je ovšem dobře, že je přítomnost štábu (tedy pouze režisérky a jednoho kameramana) přiznaná. Jelikož jejich vztah je důležitou částí příběhu. Jen člověka napadá, jestli by vůbec tento film vznikl, kdyby se horolezkyni nakonec nepodařilo horu přemoct.

Ačkoliv měl štáb pouze omezené finance, nakonec to možná bylo spíše ku prospěchu věci. Autentické záběry jsou surovější a živější, nejsou přehnaně stylizované. Dokonce se podařilo v některých chvílích navodit až dramatickou atmosféru. Na druhou stranu můžeme mít pocit, že nám není odvyprávěno vše, jako by mnoho drobností chybělo. Vidíme z první ruky strasti, kterými si musela Klára Kolouchová projít. Nakonec však divák zůstává poněkud rozpolcen. Musí obdivovat její vůli a odhodlání, že se do něčeho takového vůbec pustí. Když si ale uvědomí, co všechno je v sázce a jak je to náročné, musí se pořád ptát: „Proč tam proboha někdo leze?“ Zřejmě dokud člověk nezažije pocit z dosáhnutí zdánlivě nedosažitelného vrcholu, nemůže to rozumem pochopit.
 

To jsou panoramata!

Při dlouhotrvajícím natáčení se často hlavní hrdina skamarádí se štábem.

Česká stopa na nejnebezpečnější hoře světa.