Recenze Asi to ukončím: Připravte se na chaotickou jízdu zasněženou krajinou lidské existence

Umění vyjádřit filozofické myšlenky filmovým médiem.
 
 
Režisér a scénárista Charlie Kaufman musí být skutečně originální bytost, jelikož každé jeho dílo něčím zcela vyniká oproti běžné produkci. O tom svědčí i tři nominace na Oscara za snímky V kůži Johna Malkoviche (2000), Adaptace (2003) a Anomalisa (2016). Toto prestižní ocenění nakonec získal za scénář k filmu Věčný svit neposkvrněné mysli (2005). I v případě tohoto díla jde o bláznivou jízdu do tajemných hlubin lidské mysli. Jen tentokrát mu předlohou byla kniha kanadského spisovatele Iaina Reida.

Začíná to poměrně nevinně. Dívka Lucy (nebo také Louisa či Amy, už se to začíná komplikovat) jede se svým přítelem Jakem poprvé navštívit jeho rodiče na farmu v Oklahomě. Děje se tak navzdory tomu, že jsou spolu teprve pár týdnů a Lucy už ví, že ačkoliv se k sobě vlastně celkem hodí, chce to mezi nimi ukončit. Chování jeho rodičů je přinejmenším velmi zvláštní. Celá návštěva se postupně mění v děsivý (ne)sled událostí.

V první řadě je potřeba vyzdvihnout Jessie Buckley a Jesse Plemonse, protože nejenom předvádí neuvěřitelné herecké výkony, ale ještě se do hlavních rolí hodí kvůli svému nevšednímu zevnějšku. Dialogy mezi nimi jsou jako nekonečná spirála postupně se navršujících idejí. Probírají vše – filmy, divadlo, muzikály, poezii, malířství, píseň Baby, It’s Cold Outside, italského diktátora Mussoliniho, opuštěné dětské houpačky, kvantovou fyziku a strašně moc dalších témat. Tyto jejich rozpravy a konkrétní záběry vedou až k otázkám o životě a smrti, marnosti veškerého lidského snažení, osudu, fantazii, víře, naději, štěstí, lásce, stárnutí, … Paradoxně to způsobuje to, že celkově snímek působí svým způsobem roztěkaně a nejednotně. Skoro jako by lidská mysl nedokázala pojmout všechny tyto záblesky během tak krátké doby. Velikost obrazu, pohyb kamery, tlumenost barev a zuřící sněhová vánice tak dokonale dotváří celkový surrealistický dojem. Proud podvědomí se tu rozjíždí na plné obrátky.

Toto psychodrama diváka nechá buď zcela chladným, nebo se od něj nebude moct odtrhnout.A kdyby vám přišlo, že toho je ještě málo, ústřední pár (tedy jeho mladší verze) vám zatancuje a Jake nakonec zazpívá píseň Lonely Room z muzikálu Oklahoma! Tento thriller si vyloženě hraje s různými formami, perspektivami a časovými rámci, což vede k vyloženě absurdním scénám. To všechno může diváka velmi rozhodit, pokud si uvědomí, co ve skutečnosti tyto metafory znamenají. Provokativní a stále se opakující fráze „asi to ukončím“ je vlastně velmi znepokojivá množstvím svých významů.

Toto psychodrama diváka nechá buď zcela chladným, nebo se od něj nebude moct odtrhnout. Tvůrcům muselo dát zabrat, než převedli filozofickou esej do filmové řeči, nicméně tomuto žánru svědčí spíše psaná podoba. Už jen kvůli tomu, že má čtenář více času na pochopení. O to zvláštnější je skutečnost, že snímek vznikl pod záštitou společnosti Netflix, jelikož většina jejich průměrných diváků nemá šanci pobrat skutečný význam celého tohoto díla. Pokud by ho chtěl někdo plně obsáhnout, mohl by celé roky jen přemýšlet nad jednotlivými obrazy a výroky. Navíc čím více sdělovaného obsahu člověk pochopí, tím více je nevyhnutelně stahován do existenciální deprese.
 

„Nebyla ještě před chvílí tvoje matka nad hrobem? Teď vypadá celkem dobře…“

„Kam jsme se to proboha dostali? To musí být jeden z Kaufmanových filmů!“

Jak jsou krásné, tak jsou zlé.