Recenze Nádech pro lásku: Životopisné drama hýří pozitivitou, nicméně záměrně vynechává nehodící se detaily

Nechci jen přežívat, chci doopravdy žít.

 

Hned na úvod je třeba zmínit několik zajímavostí. Jde o režijní debut herce Andyho Serkise, který se nejvíce proslavil rolí Gluma v legendární fantasy trilogii Pán prstenů. Příběh se inspiruje skutečným životním osudem britského inovátora v oblasti péče o zdravotně postižené jedince. Jeho syn Jonathan, pracující jako filmový producent, se významně podílel i na vzniku tohoto snímku.

Robin Cavendish je aktivní mladík, který má rád dobrodružství. Když po něčem touží, tak si za tím zkrátka jde, proto se mu daří v práci i soukromí. Během pracovní cesty v Keni se dozvídá, že se stane otcem. Než se však dítě narodí, propukne u něj v plné míře obrna. Ta zapříčiní to, že ve svých 28 letech ochrne od krku dolů. Překoná myšlenky na smrt a rozhodne se žít, ačkoliv mu doktoři předpovídají jen několik měsíců. Jako první ochrnutý člověk se dostane do domácí péče a začne vymýšlet způsoby, jak by mohl zpříjemnit život sobě i ostatním s podobným údělem.

Velkou pochvalu si film zaslouží za to, že se nesnaží přehnaně působit na emoce. Hlavním cílem není to, aby divák během sledování ronil potoky slz. Zachovává si racionalitu a relativně střízlivý pohled na skutečnost. Někdy to je však až kontraproduktivní. Například tehdy, když manželka Diana přijme diagnózu svého muže nepravděpodobně vyrovnaně. Aby se nezabředlo do nechtěného patosu, některé události vidíme jen zkratkovitě. Kvůli tomu může někomu první část připadat příliš rozsekaná na krátké scény.

K těžkému tématu se přistupuje se značnou mírou nadsázky. Manželé mezi sebou kolikrát až nejapně vtipkují. Ani samotný Robin nepředstavuje prototyp postižené osoby, naopak se snaží bořit některé zažité stereotypy. Je neuvěřitelné, že se i ve skutečnosti tento muž nebál cestovat po světě a užívat si v rámci možností život plnými doušky. Taková vnitřní síla se jen tak nevidí, proto je důležité si takové lidi připomínat.

Herec Andrew Garfield ztvárnil konečně roli, která mu vážně neskutečně sedla.Herec Andrew Garfield ztvárnil konečně roli, která mu vážně neskutečně sedla. Navzdory tomu (nebo právě kvůli tomu), že mohl vyjadřovat emoce pouze mimikou. S herečkou Claire Foy, která hraje jeho manželku Dianu, jim to navíc dobře funguje.

Na druhou stranu se tvůrci záměrně vyhýbají negativním aspektům života lidí s tímto postižením. Celé je to vlastně dost idealizované, čímž se snižuje realističnost. Péče o druhé není vždy jednoduchá, obzvlášť tehdy, když si sami nedokážou dojít ani na toaletu. A to i v případě, že tohoto člověka bezmezně milujete. Ne každý den je zkrátka zalitý sluncem. Záhadou také zůstává finanční situace rodiny. Kde vzali peníze na provoz domácnosti a nákladné cestování? A co když nemáte tak skvělé přátele, kteří vám se vším pomohou? Mnoho z nich by se ve skutečnosti po takové události prostě vypařilo.

Nádech pro lásku připomíná osobnost Robina Cavendishe, který i přes nepřízeň osudu dokázal v životě velké věci. Silnou stránkou snímku je právě to, v jak pozitivním duchu se nese. Divákům to může pomoct vyrovnat se s nejedním trápením. Existence člověka je často právě taková, jak na ni jedinec sám pohlíží. Nepůsobí se zbytečně moc na emoce, což může být občas až na škodu, preferuje se spíše střízlivý úhel pohledu. Nečekejte ani žádné velké drama, vypravování si jen tak poklidně plyne. Cíleně se zapomíná na těžkosti spojené s jakýmkoli fyzickým postižením – to ubírá na realističnosti. Snaží se rozšiřovat obzory široké veřejnosti a prohlubovat empatii vůči těmto lidem. A takové poselství stojí za to šířit do světa.

 

„Vážně si ho chceš vzít? Nikdy nevíš, co se může stát…“

(Foto: Imaginarium Productions)

 

Proč na nápad s vozíkem nepřišel někdo už dříve?

(Foto: Imaginarium Productions)

 

Není nad to mít kolem sebe dobré kamarády.

(Foto: Imaginarium Productions)

70%

Nádech pro lásku / Breathe

Nádech pro lásku připomíná osobnost Robina Cavendishe, který i přes nepřízeň osudu dokázal v životě velké věci. Silnou stránkou snímku je právě to, v jak pozitivním duchu se nese. Divákům to může pomoct vyrovnat se s nejedním trápením. Existence člověka je často právě taková, jak na ni jedinec sám pohlíží. Nepůsobí se zbytečně moc na emoce, což může být občas až na škodu, preferuje se spíše střízlivý úhel pohledu. Nečekejte ani žádné velké drama, vypravování si jen tak poklidně plyne. Cíleně se zapomíná na těžkosti spojené s jakýmkoli fyzickým postižením – to ubírá na realističnosti. Snaží se rozšiřovat obzory široké veřejnosti a prohlubovat empatii vůči těmto lidem. A takové poselství stojí za to šířit do světa.

• Hodnocení