Recenze: Poslouchej se snaží být neotřelým konverzačním vztahovým dramatem, ale jeho zpracování je zkrátka nepovedené
(Foto: Bontonfilm)
Uběhne to sice celé poměrně rychle, ale nic si z toho neodneseme.
Ve snímku Poslouchej sledujeme mladý pár, Elišku a Adama, který jede na výlet, kde plánuje zotavit svůj porouchaný vztah. Eliška však má již delší dobu podezření, že jí Adam podvádí. To se zesilní, když se jí od jednoho večera začne zjevovat tajemná žena, která má k Adamovi údajně pouto a Eliška začíná o svém příteli odkrývat nové skutečnosti.
Tak zní základní premisa nejnovějšího režisérského a scenáristického počinu Davida Laňky a Martina Müllera. Tato kreativní dvojice prezentuje Poslouchej jako konverzační vztahové drama s prvky psychologického thrilleru. To už je samo o sobě plno žánrových mixů, jenže Laňka a Müller se do toho ještě rozhodli vložit i trochu nadpřirozena, čímž tomu všemu dali závěrečnou třešničku.
Jak již totiž bylo zmíněno, Elišce se zjevuje ona tajemná žena z Adamovy minulosti. A zjevuje se jí jako duch, což v rámci jinak dost uzemněného a realisticky laděného snímku vůbec nedává smysl. Tvůrci navíc vymysleli, že duch s protagonistkou komunikuje tak, že ho slyší jen ona, ta mu píše zprávy skrz mobil a on jí tajemným polohlasem odpovídá. Celý tento poměrně krátký moment je opravdu mimo veškeré dosavadní dění prezentované ve filmu.
Ten se snaží působit autenticky a nenuceně, což se mu však moc nedaří. Tvůrci se zde pokoušejí o jakési (zřejmě) improvizované konverzační vztahové drama a prezentaci toxického nezdravého vztahu, ale neuspívají na více rovinách.
Velkým bodem úrazu jsou hlavně strnulé herecké výkony, které jsou navíc ještě více podkopány špatnými dialogy. Ty se snaží být přirozené, ale kvůli křečovitým a zdánlivě improvizujícím hercům, prostě nefungují a jen spíše iritují a působí strojovitě, čímž se míjí účinkem. Zaslechneme tu opravdu geniální hlášky typu: „Víš, co mi tenhle sejra připomíná? Náš vztah. Mohl by být dobrej, ale není,“ které tomu všemu dodávají šmrnc.
Zpět však k hercům. Ti se při své nepovedené improvizaci neustále zasekávají a jejich přednesy nejsou plynulé. Jejich repliky jsou také plné přeřeků (možná schválně?) a hluchých míst, slýcháme zde spoust „uh“ „eh“ „hm“ atp. Je však pravda, že Klára Podzimková se opravdu snaží podat solidní výkon, ale scénář i okolnosti jí to moc nedovolují. Za to Aleš Bílík je na tom o něco hůř, i když je pravda, že jeho výkon se dostává do trochu jiného (pozitivnějšího) světla po „nečekaném“ zvratu ve finále.
Cesta je trnitá a plná nesmyslů a nepotřebných momentů.Jenže do toho finále se musíme nejdřív dostat. A ta cesta je trnitá a plná nesmyslů a nepotřebných momentů. K těm patří i zvláštní detaily, jako když dívka na záchodech vykonává potřebu a muž mezitím čistí čistá přední sklo auta. Takových momentů se zde najde více. Mají nejspíše působit všedně a každodenně a dodat snímku autentičnost. Což se jim na jednu stranu daří, na tu druhou jsou však takové záběry nepotřebné z dějového hlediska, neboť ho nikam neposouvají. Naopak ho spíše rozvlékají a působí jako takové vycpávky.
Za pochvalu však stojí práce kameramana. Kolébající se kamera, která se třese, jako by šlo o dokumentární záběry (těžko říct, zda to však byl původní záměr…), dodává celé podívané zajímavý pocit. Navíc zde tvůrci používají spoustu záběrů na detaily, které to celé oživují.
Sympatická je také jeho krátká, sedmasedmdesáti minutová, stopáž, takže se u snímku netrápíme příliš dlouho. Avšak i přes svou krátkost je děj po většinu času poměrně statický a nic se neděje, díky čemuž se i ta hodina a sedmnáct minut vleče.
Poslouchej je zkrátka v závěru ne moc povedených počinem, ve kterém se dvojice Laňka-Müller docela vyřádila. A je to škoda, neboť jeho základní myšlenka je poměrně zajímavá (i když samotný nápad není příliš originální), avšak její zpracování není dobře uchopené. Nejen, že je děj od začátku předvídatelný, je celkem jasné, že tenhle „ozdravný“ výlet neskončí dobře, ale i ze scenáristického hlediska má spoustu much. Největší bodem úrazu však byla unikátní, ale nešťastná, volba improvizovaných dialogů. Film i jeho tvůrci se prostě úporně snaží o přirozenost a nenucenost, ale nejde jim to. A tak se z Poslouchej stává jen další český filmový bizár.
Tady píšou, že už jsme překročili náš okres.
(Foto: Bontonfilm)
Raybanky to nejsou, ale dobrý ne?
(Foto: Bontonfilm)
Slunce, seno, pohoda.
(Foto: Bontonfilm)
Poslouchej
Poslouchej je zkrátka v závěru ne moc povedených počinem, ve kterém se dvojice Laňka-Müller docela vyřádila. A je to škoda, neboť jeho základní myšlenka je poměrně zajímavá (i když samotný nápad není příliš originální), avšak její zpracování není dobře uchopené. Nejen, že je děj od začátku předvídatelný, je celkem jasné, že tenhle „ozdravný“ výlet neskončí dobře, ale i ze scenáristického hlediska má spoustu much. Největší bodem úrazu však byla unikátní, ale nešťastná, volba improvizovaných dialogů. Film i jeho tvůrci se prostě úporně snaží o přirozenost a nenucenost, ale nejde jim to. A tak se z Poslouchej stává jen další český filmový bizár.
- Hodnocení