Recenze Buko: Témata stárnutí a strachu jsou podávána tak, že se u nich divák usmívá
(Foto: CinemArt)
Jak se v důchodu začít opět radovat ze života?
Za filmem stojí režisérka a scenáristka Alice Nellis, která patří k několika málo ženám v tomto oboru v Česku. Každému jejímu dílu předchází delší rozmýšlení nad námětem, což se pozitivně odráží na výsledku. Nikdy to není jen nahodilé zpracování, ale skrývají se za ním hlubší myšlenky. V minulosti na sebe upozornila snímky Perfect Days (2011) či Sedmero krkavců (2015).
Po smrti manžela zůstane Jarmila sama na chalupě uprostřed Máchova kraje. Ačkoliv jí její děti radí, ať se přestěhuje zpátky do města, protože život na vesnici si užíval především její muž, ona se rozhodne jinak. V závěti jí manžel odkázal vysloužilého cirkusového koně Buka, i když věděl, že má z těchto zvířat hrůzu. Naštěstí má sousedy, kteří jí s ním pomáhají. Postupně zjišťuje, že právě díky nově získanému koni se jí do života zase vrací radost.
Samotný námět stárnutí není v českých filmech příliš obvyklý. Třebaže se s ním nakonec musí potýkat úplně každý. Je s podivem, že se do něj nepouští více tvůrců. Možná právě kvůli tomu, jak je to citlivá a komplikovaná problematika. V tomto případě se ji však podařilo podat takovou formou, že ji alespoň částečně dokážou pochopit i mladší generace.
V průběhu života člověka mnohdy svazují strachy, které se s věkem mohou ještě zhoršovat, ale nedokáže jim čelit. V případě Jarmily je to právě obava z koní. Ale její zesnulý manžel moc dobře věděl, jaký je na to lék. Když hlavní hrdinka začne pečovat o Buka, nachází tím zapomenutou verzi sama sebe, vrací se jí radost ze života a sžívá se s vesnickým prostředím.
Doktorku v důchodu ztvárňuje divadelní herečka Anna Cónová. I když se jedná o její první velkou filmovou roli, zvládla ji s přehledem zasloužilé umělkyně. Hrát takovou dobu neutrální pózu, zpod které jen málokdy vykouknou nějaké emoce, není tak lehké, jak se možná může na první pohled zdát.
Jako její děti se představí Petra Špalková a Jan Cina. Hlavně v druhé půlce na sebe strhává veškerou pozornost Martha Issová, která vtipně, ale zároveň věrohodně zahrála autistickou sousedku Terezu. Je výstižně vykresleno, jak jsou tito lidé vnímaví k věcem, kterých si někdo jiný běžně ani nevšimne. V dalších rolích se objeví například Lenka Termerová, Miroslav Krobot nebo Marian Roden.
Ne nadarmo se používá fráze, že i cesta může být cíl.Zhruba po hodině se však tempo vypravování výrazně zpomalí. Obvykle právě v tuto chvíli přichází nějaká kolize, která se ale tady nekoná. Toto dlouhé období klidu působí ovšem nezvykle a leckomu může připadat zdlouhavé. I když se neustále udržuje taková atmosféra, že neustále čekáme, až se něco velkého stane. Není ani tak těžké předpovědět, jakým směrem se bude vyvíjet děj. Ale ne nadarmo se používá fráze, že i cesta může být cíl.
Konečný výsledek vždy ovlivňuje i řada dalších aspektů. Jan Ponocný doplnil vhodnou hudbu, která navozuje tu správnou náladu. Třebaže sem tam působí dost zneklidňujícím dojmem. Jen je škoda, že jsou skladby v angličtině, čeština by v tomto případě byla přece jenom přiléhavější. Kamera Matěje Cibulky zase zachycuje v přiměřené míře krásy přírody a venkova.
Buko možná na první pohled nepůsobí tak ambiciózně, ale opak je pravdou. Citlivým způsobem se snímku podařilo nastínit témata stárnutí a překonání vlastního strachu. Nezůstává se pouze na povrchu problémů, ale jde se cíleně do hloubky. Autorce se výstižně a nenásilně vše podařilo zakomponovat do příběhu. I když se tedy velmi nabízela různá klišé a patos, úspěšně se jim vyhýbá. Aby na to byl prostor, je ovšem poněkud omezen děj. Kvůli tomu to může na někoho působit chvílemi poněkud zdlouhavě. Z hereckého obsazení nejvíce září Anna Cónová a Martha Issová, které přitáhnou pozornost diváků. Na rozdíl od velkého množství ostatních českých filmů jsou humorné situace přirozené a nemáte chuť se za tvůrce propadnout studem do země. Ačkoliv se řeší vážná témata, příběh je podáván tak, že se diváka nesnaží za každou cenu traumatizovat, ale vyvolává spíše úsměv a naději. Pokud by u nás vznikalo více takových děl, česká kinematografie by se znovu mohla stát ve světě váženým pojmem.
Říká se, že nejkrásnější pohled na svět je z koňského hřbetu.
Vzájemné porozumění rodičů a dětí je nikdy nekončící proces.
„Máte koně? A mohla bych ho vidět?“
Buko
Buko možná na první pohled nepůsobí tak ambiciózně, ale opak je pravdou. Citlivým způsobem se snímku podařilo nastínit témata stárnutí a překonání vlastního strachu. Nezůstává se pouze na povrchu problémů, ale jde se cíleně do hloubky. Autorce se výstižně a nenásilně vše podařilo zakomponovat do příběhu. I když se tedy velmi nabízela různá klišé a patos, úspěšně se jim vyhýbá. Aby na to byl prostor, je ovšem poněkud omezen děj. Kvůli tomu to může na někoho působit chvílemi poněkud zdlouhavě. Z hereckého obsazení nejvíce září Anna Cónová a Martha Issová, které přitáhnou pozornost diváků. Na rozdíl od velkého množství ostatních českých filmů jsou humorné situace přirozené a nemáte chuť se za tvůrce propadnout studem do země. Ačkoliv se řeší vážná témata, příběh je podáván tak, že se diváka nesnaží za každou cenu traumatizovat, ale vyvolává spíše úsměv a naději. Pokud by u nás vznikalo více takových děl, česká kinematografie by se znovu mohla stát ve světě váženým pojmem.
- Hodnocení