„Žádný sen není příliš velký.“
Už je to 25 let, kdy čeští hokejisté vybojovali zlato v japonském Naganu. V tu chvíli jsme nebyli hrdí jen na náš tým, ale také sami na sebe, že jsme Češi. Něco, co se ještě dnes stále učíme. Vlna euforie strhla i právě vyrůstající generaci, ke které patřil Dan Pánek, autor scénáře filmu a také jeho režisér. Jak sám přiznává, je to dílo silně autobiografické. A i když je především o dětech, pokud jsme v podobné době vyrůstali, velmi úspěšně nám připomene devadesátkovou nostalgii, módu, a také výchovný styl, kvůli kterému teď navštěvujeme každý týden terapeuta.
V Česku dokáže hokej magicky semknout lidi dohromady, a i tady vytvoří a stmelí tým kamarádů. Každý se přidá z jiného důvodu, hlavní hrdina Dominik třeba proto, že potřebuje utéct z každodenní nepříjemné reality domácnosti sdílené s nenáviděným otčímem. Největším hrdinou je pro něj jeho jmenovec Dominik Hašek. Rychle pozná, že být hokejovou hvězdou ve svých představách a dostávat zásahy a přijímat prohry ve skutečném životě jsou dvě zcela odlišné věci.
Tým nemá trenéra, pořádné vybavení, kluci (a dívka) si spíše intuitivně hrají s tenisákem před domem. Mají ale chuť bojovat a zjistí také, že i když je to dřina (a bolestivá), tak je fajn být součástí týmu. Při hře můžou na chvíli zapomenout na své starosti, kterých mají docela dost. Hrdiny čeká na závěr obrovská výzva v podobě pořádného zápasu. A možná přijde i Dominik Hašek…
To, co hrdinové předvádí, sice s hokejem nemá zdánlivě nic společného, ale dává to smysl vzhledem k ročnímu období a omezeným možnostem na vesnici. Navíc přesně tohle prožívaly děti vyrůstající v té době. Všichni byli opojení výhrou malé podceňované zemičky, vyrobili si improvizované vybavení s kšiltovkami a kusy molitanu, prostě chtěli hrát. A tak hráli. Je jedno, že na betonu, nebo že místo sítě měli v bráně záclony.
Naplno si užijeme atmosféru devadesátek: auta, účesy, školní tabule a lavice, ale také drsné jednání rodičů s dětmi…Naplno si užijeme atmosféru devadesátek: auta, účesy, školní tabule a lavice, ale také drsné jednání rodičů s dětmi… Zavzpomínáme na dobu bez mobilů, tatínky od rány, učitelky semetriky, mulety a dvoumetrové žvýkačky, ze kterých si můžete utrhnout jen kousek, když máte hlad, a když se potřebujete soustředit, utrhnete si větší. Škoda, že se sem více nezapojily hudební hity, které mají na tvorbu atmosféry výrazný vliv. Mělo se také trošku více stříhat, některé scény, zvláště ty, které mají na diváka zapůsobit, se šíleně natahují. Takže místo aby nás chytly za srdce, ztrácí dynamiku.
Natočit zápasy bylo bezpochyby náročné, a i když nám moc nerozproudí krev v žilách, není to ani ostuda. Rozptýlit naši pozornost rozhodčím, který má spotřebu pěti piv za třetinu, bylo ovšem skvělé řešení a je to nejzábavnější nápad celého filmu. Dále je nutné vyzdvihnout neskutečně otrávenou a zmalovanou puberťačku Štepánku Fingerhutovou. Pokud jste neměli takovouhle starší sestru, vaše dětství nebylo kompletní. Zazáří také Hynek Čermák, který občas utrousí povedenou hlášku. Sem tam se snímek neubrání nějakému kýči nebo určité neohrabanosti. Ale celkově dokáže zahřát u srdce, a připomene dobu, kterou jistá skupina diváků skutečně velmi podobně prožila, a to se českým snímkům moc často nepovede.
Děti Nagana sází na nostalgii devadesátých let a navzdory převážně dětským hrdinům nabízí největší zážitek divákům, kteří tuhle dobu zažili a možná byli i podobně odhodlaní stát se příští hokejovou hvězdou. Mladá generace bude spíše v šoku, jak jsme mohli přežít bez telefonů a internetu. Nagano každý prožíval jinak a stejně tak každého zasáhne odlišně i tento snímek, ale suma sumárum je to solidní a milý film.
„Já budu Jágr, a ty?“
Některé scény jsou jak z amerického filmu. No a proč vlastně ne.
Hokej umí spojovat, zvláště Čechy.
Děti Nagana
Děti Nagana sází na nostalgii devadesátých let a navzdory převážně dětským hrdinům nabízí největší zážitek divákům, kteří tuhle dobu zažili a možná byli i podobně odhodlaní stát se příští hokejovou hvězdou. Mladá generace bude spíše v šoku, jak jsme mohli přežít bez telefonů a internetu. Nagano každý prožíval jinak a stejně tak každého zasáhne odlišně i tento snímek, ale suma sumárum je to solidní a milý film.
- Hodnocení