[singlepic id=3115 w=200 h=200 float=left]Když vzpružíte Lancestera Dodda, vzpruží za to on vás?
Mistr si po světě podmaňuje stále další organizace kritiků. Veřejnost jen tak nezapomene na epizodu, kdy jej porota na Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách jen kvůli novým pravidlům o kombinaci cen připravila o Zlatého lva. Režisér Paul Thomas Anderson nejde tentokrát možná až na krev, ale pod kůži se nám dostane stejně, jako Daniel Plainview rozvrtal zemi.
S Až na krev má Mistr vzdáleně cosi společného. Důležité motivy lidské existence jsou zde také zjednodušeny do vztahu dvou mužů – s tím podstatným rozdílem, že Freddie Quell (Joaquin Phoenix) a Lancester Dodd (Philip Seymour Hoffman) nejsou nepřátelé, naopak jsou spojeni svého druhu přátelstvím a ženou je podobné pohnutky. Zatímco jeden se po nezdarech stal v určité oblasti vůdcem, ten druhý ze sebe nechal kvůli traumatu udělat následovníka. Ve filmu se píše rok 1950, takže nemá cenu zkoušet vtipy o Twitteru. Téma náboženství tentokrát naprosto dominuje a to modernější a sektářštější než americký protestantismus. Snímek stačil nadzvednout ze židle nejednoho scientologa díky podobnosti Dodda a zakladatele jeho filosofie Rona Hubbarda.
Vůdce duchovního společenství přitom není jasně prezentovaným padouchem. Mnohé jeho metody přinejmenším vypadají zajímavě a Freddie k nim ve svém stavu snadno přilne, stejně jako si Dodd oblíbí Freddioho povzbuzující nápoj. Mají v sobě také něco racionálního a fungují vůbec? Dokáží samy o sobě vyřešit duševní problémy? Na každý pád Doddovi přinášejí vítězství.
O Hoffmanově postavě musím pořád psát proto, že přes označení „vedlejší“, ze sebe představitel titulní role vydává nejvíc. Jako herec předvádějící herce, jako charismatický vizionář povznesení nad zvířecí emoce (s vlastními lapsy sebekontroly). To Joaquin Phoenix má předvádět bolest a závislost, čímž dostává pamětihodné druhé housle. Na třetí si pak úspěšně brnká uhrančivá Amy Adams jako Peggy Doddová, nezbytná podpora svého manžela doma i „v práci“.
Další podobností s Až na krev, a ta může už někomu vadit, je odstrčení něčeho, co by se dalo považovat za příběh. Anderson pečlivě buduje snímku atmosféru a zkoumá jeho témata, ale dějovou linku splétá jen volně, jeho výjevy mohou určitě občas nudit, bohudík opravdu zřídka. Většina filmu utíká rychle a obraz i soundtrack dokreslují hypnotické putování myslí.
Jak nás upozorňuje výrok v jedné ze závěrečných scén, v kostce se snímek soustředí na jednu z neměnných tendencí v lidských společnostech. Anderson má dost velký um, aby o ní vyprávěl inteligentně a bez přehnané ideologie.
„Tak mu říkám: ´Rone, tvoje Bojiště Země, bude jednou určitě skvělá kniha a ještě lepší film.´ „
[singlepic id=3116 w=400 h=300 float=center]
S lovebombingem začínáme mezi nejbližšími.
[singlepic id=3117 w=400 h=300 float=center]
„Duchovní zážitky na poušti jsou zpátečnictví. My zkoušíme vodní plochu.“
[singlepic id=3118 w=400 h=300 float=center]
Jak nás upozorňuje výrok v jedné ze závěrečných scén, v kostce se snímek soustředí na jednu z neměnných tendencí v lidských společnostech. Anderson má dost velký um, aby o ní vyprávěl inteligentně a bez přehnané ideologie.