[singlepic id=3193 w=200 h=200 float=left] Jak velké oběti je vlastně láska hodna?
Ze všech šampiónů letos nominovaných na absolutního Oscara je Láska od Michaela Hanekeho úplně nejkomornější, z čehož je vidět, jak se lze do nejvyšší ligy probojovat i s několika málo stavebními prvky, když se je podaří silně zvýraznit. Vždyť už název odkazuje na osobní život jednoho páru postav a dojetí z toho, čím jsou jeden pro druhého.
Před dojetím se neschováme a možná bychom to chtěli… Jeho zdrojem totiž nebude radost. Láska sice má překonávat utrpení stáří a nemoci, ale nedokáže ani jedno zvrátit, obojí je nakonec jenom horší. Strastiplný rozklad zaživa stařičká Anne, jejíž představitelka Emmanuelle Riva se skutečně mění z někoho částečně normálně žijícího do naprosté trosky závislé na pomoci svého manžela Georgese (Jean-Louis Trintignant). Manželský pár spolu prožívá neřešitelný problém, v němž jim nemohou příliš pomoci ani jejich nejbližší – jako dcera Eva (Isabelle Huppert).
Jak jsem naznačil, Riva tu má nejsložitější úkol a taky tu největší škálu výrazů. Utrpení a nemohoucnost její postavy nejenom zneklidňují jako obecně něco, co nepřejeme žádnému člověku, ale hlavně v jejích scénách spatříme inteligentní a kultivovanou ženu, která je drcena na prach. Trintignant nemůže prožívat to samé, ale Georgesova zkroušenost, s níž je čím dál tím víc sám, se mu věrně promítá na očích.
V první polovině filmu je znát důraz na každičký moment, a když uvážíme nepřítomnost stylizace Hanekeho obrazu a dialogu, je to vše takové milé, ale skoro až obyčejné. Čím komplikací přibývá, tím víc dokážeme chápat kontext a zpětně vývoj ocenit, než se dostaneme k pointě. Pár záběrů na konci je i tak trochu zmatených.
Brzy se roztrhne pytel s romantickými příběhy a bude jich dost i po valentýnském šílenství. Většina z nich bude oslavovat to, jak romance začíná. Připomeňme si pro změnu, jak to taky často končí…
Podivná ranní příhoda.
[singlepic id=3194 w=400 h=300 float=center]
Mizející duch.
[singlepic id=3195 w=400 h=300 float=center]
V první polovině filmu je znát důraz na každičký moment, a když uvážíme nepřítomnost stylizace Hanekeho obrazu a dialogu, je to vše takové milé, ale skoro až obyčejné. Čím komplikací přibývá, tím víc dokážeme chápat kontext a zpětně vývoj ocenit, než se dostaneme k pointě. Pár záběrů na konci je i tak trochu zmatených.