Recenze Dvě slova jako klíč: Duo Formánek/Svátek se vrací s polovičatým cestopisem těžícím z úspěchu Úsměvů smutných mužů

Jsou to pouze dvě slova…

Kniha Úsměvy smutných mužů spisovatele Josefa Formánka v roce 2014 čtenáře nadchla autentičností a realistickým vyobrazením zápisků ze života alkoholiků v léčebně. O 4 roky později knihu do filmové podoby, která se zmíněnou autentičností už mnoho společného neměla, dostal Dan Svátek a sklidil úspěch i od tuzemských diváků. A to natolik, že se oba umělci odhodlali k další spolupráci a představují adaptaci Formánkovy knihy Dvě slova jako klíč, volného pokračování „Úsměvů.“

Děj předchozího filmu se odehrával převážně v prostředí léčebny a celý film tak působil komorním dojmem, Dvě slova jako klíč však volí kompletně odlišnou cestu.Děj předchozího filmu se odehrával převážně v prostředí léčebny a celý film tak působil komorním dojmem, Dvě slova jako klíč však volí kompletně odlišnou cestu. Tentokrát se podíváme nejen do malebných přírodních zákoutí České republiky, ale také do džungle v Indonésii, Himalájí, pobřeží Baltského moře či samotného New Yorku.

Potkáváme se opět s hlavním hrdinou „Úsměvů“ Josefem (David Švehlík), znovu symbolizujícího svého strůjce – spisovatele Formánka. Tomu ale nyní náleží spíše než vypravěčství role hybatele děje: většina z věcí, která se ve filmu stává reálnou, se totiž odehrává i na stránkách jeho knihy, a je to právě Josef, kdo vícero dějových linek proplétá dohromady.

Největší prostor dostává Josefův starý přítel z léčebny Tomáš (Ivan Franěk), který nachází nový smysl života a únik před temnotou post-alkoholové závislosti v malbě. Poklidný život mu naruší setkání s Annou (Diana Dulínková), vychovávající syna Tomáška, která si ale, stejně jako Tomáš, nese životem dlouho potlačovaná traumata. Po zásadní životní události ztrácí oporu v sobě samém, vyhledá proto pomoc u Josefa, se kterým se vydá na výlet do daleké Indonésie.

Zatímco výprava celého snímku je na české poměry odvážná a velmi rozmanitá (tvůrci se do exotických lokací opravdu vydali natáčet, ve filmu tak vidíme reálné záběry z Himalájí či jihoasijských tropických džunglí), dějově se snímek trochu ztrácí ve vlastní rozsáhlosti. Paralelní dějové linky jsou sice vesměs zajímavé, komplikovaný narativ z nich ale místy dělá spletenec náhodných příběhů a událostí, které ani záminka děje románu psaného Josefem tuto složitost neospravedlňuje.

Premisa je přitom u každého z nich stejná: nalézt vnitřní harmonii, přijmout pomíjivost života a vlastních činů a nalézt lásku a pochopení u svých blízkých. Tuto cestu jim završuje poznání dvou slov, která nebudeme čtenářům prozrazovat, je však až úsměvné, nakolik je tato „dvouslovná“ premisa banální. Cestu k nim musí nalézt jak Tomáš s Josefem (kterému k spirituálnímu prozření pomůže setkání s éterickou postavou v podobě charakteru Jaroslava Duška z prvního dílu), tak japonský byznysmen, který se snaží znovu být zadobře se svojí dcerou, kterou jako malou opustil, kněz v New Yorku (hraje ho legenda francouzského filmu Pierre Richard) i starý muž, který v Polsku čeká na návrat ztraceného syna.

Dvě slova jako klíč mění oproti Úsměvům smutných mužů komornost za robustnost. Monumentální výprava i narativ plný paralelních dějových linek je sice zprvu příjemným ozvláštněním, samotný snímek ale nemá kromě poměrně raritní účasti Pierra Richarda moc co jiného nabídnout. Chybí mu zajímavé dialogy, inteligentní zakončení i sebevědomější herecké výkony, životní představení Davida Švehlíka se neopakuje. Formánkovi se Svátkem se bohužel nepovedlo proměnit atraktivní námět do fungující podoby, a tak zůstává výsledná podoba průměrným snímkem se sympatickou, ale kostrbatě provedenou myšlenkou.

Z džungle raději po svých…

Blízká setkání nespecifikovaného druhu.

Za himalájským poznáním.

50%

Dvě slova jako klíč

Dvě slova jako klíč mění oproti Úsměvům smutných mužů komornost za robustnost. Monumentální výprava i narativ plný paralelních dějových linek je sice zprvu příjemným ozvláštněním, samotný snímek ale nemá kromě poměrně raritní účasti Pierra Richarda moc co jiného nabídnout. Chybí mu zajímavé dialogy, inteligentní zakončení i sebevědomější herecké výkony, životní představení Davida Švehlíka se neopakuje. Formánkovi se Svátkem se bohužel nepovedlo proměnit atraktivní námět do fungující podoby, a tak zůstává výsledná podoba průměrným snímkem se sympatickou, ale kostrbatě provedenou myšlenkou.

• Hodnocení