No (2012)
Premiéra v ČR: (Artcam)
Synopse: Jak se dělá reklamní kampaň na pravdu a lásku?
Gael García Bernal (Amorres Perros, Špatná výchova) v hlavní roli filmu o síle moderního marketingu v politických kampaních.
Píše se rok 1988 a René se vrací ze stáže v USA, kde se učil, jak dobře prodat coca colu, a hned se zapojuje do dění v rodném Chile. Povede totiž kampaň demokratických stran proti stárnoucímu despotickému generálovi.
Snímek nominovaný na Oscara za nejlepší neanglicky mluvený film je lehkým, místy až groteskním pohledem na osmdesátá léta a především na to, že pravda je sice jenom jedna, ale abychom ji dokázali prodat, nesmíme jí lidem říkat úplně celou.
Recenze:
Vizuální zpracování odpovídající konci 80. let nijak nesnižuje zážitek z děje a pozorování právě tohoto vývoje. Zjištění, že ke svržení diktátora pomáhal laciný populismus reklam budí úšklebky, ovšem jejich principy objektivně fungují a vzhledem k poměru hlasů, v jakém byl Pinochet nakonec odvolán, bylo zapotřebí každé síly k přesvědčení občanů. Scénář filmu vychází z nerealizované divadelní hry Antonia Skármety a můžeme být vděční za posun ve zpracování. Venkovní davové scény sice celek moc nevylepší, detail chilského města a krajiny ze zjevných důvodů posílil autenticitu světa kolem postav. Hrdinové jako takoví jsou naneštěstí katastrofálně nevýrazní. Až na Saavedru si vystačíte s jejich zařazením pod “No“, nebo „Sí“.
(photo&video: Fabula)