Recenze – Vetřelec: Romulus přináší starý dobrý děs v lehce novém kabátku

Nejvíc děsivá věc na filmu je, že přichází do kin neskutečných 45 let po Vetřelci.

Vetřelec: Romulus je devátým příspěvkem do série, a i když si mnozí z nás možná kladli otázku, zda potřebujeme další setkání s Xenomorfem, odpověď zní jednoznačně ano – zvlášť když ji režíruje někdo jako Fede Alvarez. Tentokrát Alvarez odvážně nasměroval sérii zpět k jejím béčkovým hororovým kořenům a poskytl nám svěží, ale přesto důvěrně známou dávku klaustrofobické hrůzy. 

Romulus nám představuje skupinu mladých horníků, kteří mají dost svého bezvýchodného života na bezútěšné planetě řízené Společností a vymyslí plán útěku. Naši hrdinku Rain (Cailee Spaeny) doprovází její syntetický „bratr“ Andy (David Jonsson). Společně se svými přáteli se vloupají do opuštěné vesmírné stanice, a zkuste hádat, zda to byl dobrý nápad.

Alvarezovi se podařilo skvěle přenést děsivou atmosféru původního filmu a uvěznit naše postavy v těsném, hrozivém prostředí, kde smrt může číhat za každým rohem. Na vesmírné stanici se skrývá víc než jen staré zaprášené stroje. Právě tady hororové prvky filmu skutečně září – neutuchající napětí v temných chodbách a náhlá zjevení Vetřelce nám připomínají, proč nás tato série už desítky let děsivě baví. 

Alvarezův hluboký obdiv k celé sérii je zřejmý, ale místy byl natolik pohlcený nostalgií, že si zapomíná razit vlastní cestu.I když Romulus zdařile kráčí ve stopách srdcervoucího (haha) hororu a ikonických lekaček, trochu klopýtá v oddělení originality. Alvarezův hluboký obdiv k celé sérii je zřejmý, ale místy byl natolik pohlcený nostalgií, že si zapomíná razit vlastní cestu. A tak sledujeme celou řádku odkazů na scény, které na nás v minulosti zafungovaly, a kupodivu někdy i na ty, které nezabraly. Všechno je tak nějak povědomé. Jako když slyšíte cover své oblíbené písně: melodie se vám pořád líbí, ale nedotýká se vás tolik, jako originál.

Pozitivní je, že jak efekty, tak zvuk a hudba jsou lahůdkou. Vetřelci jsou děsiví jako vždy, pochvalu si zaslouží i výprava. Vesmírná stanice je důmyslně postavená tak, aby maximalizovala napětí při každé honičce a setkání. Pokud jste někdy přemýšleli, kolika způsoby se dá uniknout před blížící se smrtí po žebříku, dveřmi nebo výtahem, Romulus nám ukáže všechny varianty. A většina z nich zahrnuje křik.

Co film ale nakonec zachránilo nejvíc a odlišilo ho od přespříliš filozofických kousků posledních let, jsou herecké výkony. Spaeny jako Rain je důstojná nástupkyně Ripleyové a přináší vyváženou směs zranitelnosti a uvěřitelného nelítostného odhodlání. Jonssonův Andy je stejně přesvědčivý, jeho ztvárnění androida se závadami dodává postavě znepokojivý nádech. Pouto těchto dvou postav, ve světě kde málokomu na něčem záleží, příběh ukotvuje. Vztah mezi Rain a Andym dodává jinak brutálnímu příběhu dojemné jádro a dodává hloubku tomu, co by snadno mohla být přímočará jatka.

Celkově je Vetřelec: Romulus solidním přírůstkem do série, který nabízí dostatek napětí a hrůzy, aby uspokojil fanoušky, a zároveň vzdává úctu svým předchůdcům. Nejspíš až moc. Pokud hledáte film, který vrací sérii k jejím kořenům, s intenzivní atmosférou a přímočarou jednoduchostí, je tento snímek určen právě vám. Jen nečekejte žádné převratné zvraty, tohle je spíš nostalgická noční můra. Přesto je to noční můra, kterou stojí za to zažít, zejména na velkém plátně, kde se zvuky trhajících lidských těl vyjímají obzvláště dobře. Když už nic jiného, Romulus dokazuje, že někdy je nejlepší cestou vpřed krok zpět, do temnoty.

Je důležitější blaho lidí, nebo Společnosti?

Tady už se někomu sbíhají sliny!

„S tím, že je Ripleyová můj vzor, jsem to nemyslela tak vážně!“

75%

Vetřelec: Romulus / Alien: Romulus

Celkově je Vetřelec: Romulus solidním přírůstkem do série, který nabízí dostatek napětí a hrůzy, aby uspokojil fanoušky, a zároveň vzdává úctu svým předchůdcům. Nejspíš až moc. Pokud hledáte film, který vrací sérii k jejím kořenům, s intenzivní atmosférou a přímočarou jednoduchostí, je tento snímek určen právě vám. Jen nečekejte žádné převratné zvraty, tohle je spíš nostalgická noční můra. Přesto je to noční můra, kterou stojí za to zažít, zejména na velkém plátně, kde se zvuky trhajících lidských těl vyjímají obzvláště dobře. Když už nic jiného, Romulus dokazuje, že někdy je nejlepší cestou vpřed krok zpět, do temnoty.

• Hodnocení