Recenze Mufasa: Lví král – nebo snad král všech zbytečných prequelů?

Tohle si Mufasa nezasloužil…

Každý velký lev má svůj příběh, ale ne každý příběh si zaslouží být vyprávěn. Disneyho Mufasa: Lví král se odvážně vydává na savanu jako prequel, o který se nikdo neprosil, ale možná, že samotná zvědavost přiláká nás diváky zpět. Film, v němž Rafiki, Timon a Pumba spřádají příběh pro mladou Kiaru, Simbovu dceru, se snaží zmapovat Mufasovu cestu od osiřelého lvíčete k uctívanému králi, kterému se klaní i býložravci, které ještě ten samý den možná bude mít k obědu. Třicet let starý originál je jeden z těch Disneyho snímků, které si získaly srdce diváků, a ti si pamatují traumatizující scénu v rokli i nádherné písně dodnes. Kdo by byl čekal, že na stará kolena nás čeká prequel? Asi nikdo. Bez ohledu na to jsme tady a podobně jako Scar na rodinné sešlosti je nám to trochu trapné.

Příběh je zarámován jako vyprávění Rafikiho Kiaře o jejím dědečkovi. Mladý Mufasa se po nešťastné události, kdy se ztratí rodičům, učí přežít v divočině, pokouší se zavděčit nevlastnímu otci, přelstít bandu zlých lvů, vypořádat se se sourozeneckou rivalitou, získat lásku a dovést své přátele do bájné země zaslíbené. Je to vypravěčský multitasking ve své nejchaotičtější podobě a výsledek působí spíše jako přehlídka nápadů než jako souvislé vyprávění. Časové skoky jsou zvládnuty s grácií lvíčete honícího se za svým ocasem a emotivní momenty, jestli nějaké najdeme, okamžitě mizí ze záběru ve smršti událostí. Místo toho, aby se zaměřil na jediný, zábavný, strhující a dojemný příběh, film o Mufasovi se snaží vyprávět všechny příběhy najednou. 

Film se pokouší žonglovat s tématy osudu, sebeúcty a síly jednoty, ale výsledek působí jako chaotický výlet na safari: je toho hodně k vidění, ale není čas to skutečně vstřebat.Tempo je neúprosné, emotivní momenty nás nechají sotva nadechnout a kdekdo tu zmiňuje svou komplikovanou a traumatizující minulost, která je vzápětí odsunuta na vedlejší kolej. V jednu chvíli je Mufasa ubohý outsider a vzápětí pronáší proslovy hodné královské korunovace. Film se pokouší žonglovat s tématy osudu, sebeúcty a síly jednoty, ale výsledek působí jako chaotický výlet na safari: je toho hodně k vidění, ale není čas to skutečně vstřebat.

Po vizuální stránce nelze popřít, že podívaná je to ohromující. Hyperrealistická animace je tak uvěřitelná, že byste klidně přísahali, že sledujete Planetu Zemi: Muzikál. Každé stéblo trávy, každý poryv větru a každý lví chlup je vykreslen do nejmenších detailů. Tento realismus si však vybírá svou daň: tváře postav zůstávají strnulé a jejich schopnost vyjádřit emoce je omezená. Podobně jako v remaku Lvího krále z roku 2019 jsou tváře či čumáky postav natolik zvířecí, že schopnost diváka číst emoce hrdinů je mizivá. Lvi nedělají jemné úsměvy nebo zákeřné úšklebky, mají jen mód „intenzivní zírání“ a „o něco méně intenzivní zírání“. Lev zoufalý nebo šťastný vypadá v tomto filmu zhruba stejně jako lev přemýšlející o večeři. Tento nedostatek expresivity podkopává emocionální váhu klíčových scén, zejména v příběhu, který se opírá o Mufasův osobní růst a cestu k získání trůnu. Kromě toho, že odlišit postavy od sebe je zvlášť ze začátku skoro nemožné. 

Nesmírně oblíbení Timon a Pumba se samozřejmě spolu s filmem vracejí jako komické odlehčení, ale jejich vtipkování působí asi jako ohřívané zbytky, jen bledá napodobenina jejich původního šarmu, která spoléhá na recyklované vtipy a předvídatelné gagy o prdech. Podobně jsou na tom písně, které tu… bohužel prostě jsou. Snímku nedodávají žádný šarm a tvůrci je sem otráveně nastrčili z povinnosti, a se stejným pocitem na ně budeme hledět i my.

Prequely ze své podstaty čelí těžké výzvě: musí ospravedlnit svou existenci. Opravdu potřebujeme vědět, jak vznikla Lví skála? Potřebujeme příběh na pozadí Mufasovy moudrosti? Někdy záhady dodávají kouzlo. Tento film tajemství odstraňuje a nahrazuje ho propracovanou prezentací v PowerPointu.

Pokud jste zarytými fanoušky Lvího krále a vaše chuť na nostalgii je bezedná, Mufasa může potěšit. Je to vizuálně ohromující, ale příběhově nevyrovnaný pokus o rozšíření odkazu oblíbené postavy. Nabízí čistě teoreticky srdceryvné momenty a podívanou, ale ani si jich nevšimneme pod nánosem dalšího materiálu a zápletek. Mufasův životopis by vydal na celou encyklopedii, děje se tu toho strašně moc a skoro nic nás nakonec nezajímá, písně jsou nudné až zbytečné. Doporučení pro ty, kteří doufají v nezapomenutelný zážitek? Asi bude lepší, když si znovu pustíte originál.

Hakuna matata!

„Ještě mě nežer, můžeme být nejlepší přátelé!“

Nevlastní bratry budeme těžko rozeznávat.