Něžné vlny (2013)

Je jasné, čím se nový výtvor režiséra Jiřího Vejdělka snaží být, totiž pokračovatelem nejrůznějších „šabachovin“, které, jak se zdá, nezmizely ani po uměleckém odklonu Jana Hřebejka. Stejně jako ony se věnuje rodinám nespokojeným se státní mocí a jejími poskoky, neschopných doopravdy se bránit ústrkům, ale – v případě mladé generace – přijímajících je s nadsázkou. Možným záporem Něžných vln, jakkoliv to může znít cynicky, je ovšem to, jak málo se legraci snaží vyvážit doopravdy vážným, možná dokonce tragickým podtónem, jenž by zdůraznil skutečnou tehdejší nesnesitelnost. Můžeme se možná spokojit s tátovými depresemi, i když s tou výhradou, že on je typem prostého muže, u něhož je i chandra s trochou naší škodolibosti roztomilá.