Zachraňte pana Bankse / Saving Mr. Banks – recenze

SakryšhajzlksindlWaltDisney!
 
 
Možná víte, že zázračná chůva Mary Poppins není ve své původní knižní podobě nějaká jemná ženuška. Vládne sice magickou silou, ale na děti umí být ras. To teprve společnost Walta Disneyho ji ve filmové verzi stvořila „Mary Poppins s lidskou tváří“. Přitom to nebyla ta nejkomplikovanější změna. Ke každičkému kroku natáčení se chtěla vyjádřit autorka P. L. Travers, jež měla cosi společného se svou literární hrdinkou. O jejích schopnostech se nedalo pochybovat, stejně jako o nepříjemné povaze. Tahanice kolem scénáře a postoupení práv se natolik zkomplikovaly, že přípravy jednoho filmu nyní vydají na celý nový snímek.

Cesta P. L. Travers (Emma Thompson) za Waltem Disneym (Tom Hanks) po dlouhém vyjednávání odstartuje vlastně dva příběhy. V 60. letech spisovatelka hystericky brání své dílo před všemi zásahy, ale zároveň ji uvidíme jako malou holčičku (Annie Roe Buckley) na počátku 20. století, kdy jí otec Travers Goff (Colin Farrell) do jisté míry předává první uměleckou inspiraci. Dospělá žena nenachází pochopení se svou fixací na vymyšlenou rodinu Banksových a jejich vychovatelku, ale sledováním flashbacků nám dochází, že Travers je má nějakým způsobem spojené s vlastním životem.

Romantika a sentiment nás doprovází na každém kroku.Na zjištění, co přesně způsobilo její trauma a kdo vlastně měl údajně být předlohou pro Mary Poppins, si nezasvěcení musejí počkat. Střídání časových rovin proto jen pomalu začne dávat smysl příběhově, spíš bude ladit s tvůrčí povahou Travers promícháním aktuální přítomnosti a kouzelné „pohádkovostí“ dětství. Jak jsme na to zvyklí u Disneyho děl, romantika a sentiment nás doprovází na každém kroku, ať už ve chvílích radosti, nebo tragédie.

Události ve Waltově studiích vlastně tolik příběhu nepřináší. Je to víceméně standardní konstrukce o prvotních potížích, stupňující se hádce, částečném usmíření a nakonec nepředvídané katastrofě, již je třeba „vyžehlit“. Naštěstí se dočkáme několikanásobného hereckého koncertu. Emma Thompson nám předkládá mnohovrstevnatou chaotickou osobnost, se kterou se jen velmi těžko spolupracuje. Není sice moc hezké spílat, nebo vysmívat se lidem kvůli psychickým problémům, ale bylo zjevně těžké brát vážně ženu požadující, aby ve filmu vůbec nebyla červená barva. Thompson ke spisovatelce přistupuje citlivě a kromě pedantských záchvatů je schopna ukázat i laskavou tvář – samozřejmě k lidem, jež si Travers vybere sama. Farrell se zase mění v úžasného rodiče plného radosti k životu a lásky k dětské hravosti, i když s některými fatálními problémy. Hanks jako kdyby dával Thompson úmyslně co největší prostor a sám se trochu stahoval. V jeho podání je Disney prostě velmi příjemným společníkem, samozřejmě byznysmenem, ovšem podobně založeným jako spisovatelka.

Stará trápení frustrované ženy a jejich projekce do tvorby nás zákonitě musí dojmout, ať už chceme, nebo ne, stejně jako poselství o umění, které umí svět vylepšit. Disneyho společnost tak skládá hold sama sobě i externím tvůrcům, nehledě na jejich možné výhrady.
 

„Co, že má být ten „iretábl“?“

„Buďte na mne hodná, nebo váš obličej použijeme na příští zlou macechu!“

Do Austrálie nikdo s létajícím deštníkem bohužel nezavítal.