[singlepic id=7248 w=200 h=200 float=left]“Stanice Touha se vypouští, všichni vystupovat na Mizérii.“
Jak lze správně vylíčit přetrvávající trauma toho nejtěžšího kalibru, které může v člověku zanechat válečné zajetí? Koleje osudu vyrazily správným směrem už obsazením svého ústředního protagonisty a jako „bonus“ přidávají ještě dvě další nezpochybnitelná herecká esa. Colin Firth jako nedávno zesnulý Eric Lomax na první pohled vůbec nepřipomíná muže, jenž měl kdy co dočinění s válkou. Evokuje spíš řadového „technokrata“ a mohl by vést spokojený život se svou novou manželkou Patti (Nicole Kidman). Jenže noční můry o japonském mučení neztrácejí na síle…
Firth velmi snadno vyjadřuje citová hnutí člověka schopného udržet se v příjemné současnosti pouze napůl. Jonathan Teplitzky režií ukočíroval záchvaty jeho paniky tak akorát na potřebné hraně citlivosti a věnoval jim úměrný rozsah. Kidman jako obvykle automaticky převezme to nejpodstatnější ze své filmové motivace, tentokrát Pattiin soucit.
Historii společných útrap ovšem vysvětlí Lomaxův spolubojovník a přítel Findley (Stellan Skarsgård). V jeho flasbackcích se poprvé přesouváme do druhé světové války, tentokrát daleko od nacistických padouchů. Mladí důstojníci Lomax (Jeremy Irvine) a Finley (Sam Reid) se jako zajatci dostávají k výstavbě nechvalně známé „železnice smrti“ spojující thajský Bangkok a barmský Rangún. Irvine musí zvládat mnohem názornější ukázku utrpení. Můžeme si pak domýšlet, že ten křičící mladík stále žije ve Firthově těle.
V japonském pracovním táboře sestrojil Lomax rádio a díky příznivým zprávám z fronty dokázal pozvednout místní morálku. Zručnost se mu ale ošklivě vymstila.
Scény z filmové současnosti se právem ohánějí tvářemi špičkových herců.Scény z filmové současnosti se tedy právem ohánějí tvářemi špičkových herců a úryvky z minulosti nabízejí bezprostřední surovost. Obě části jsou však viditelně nedotažené. Flashbacky trvají dlouho a pokoušejí se vyprávět svůj vlastní příběh, i když pouze značně pozdní a rychle odbyté momenty jsou alespoň ve snímku přímo spojeny s traumatem.
Přítomnost je potom trošičku bezcílná, dokud Finley docela razantně nepřesvědčí Lomaxe, aby se šel pomstít jednomu z japonských trýznitelů – Takeši Nagasemu (Hiroyuki Sanada). Koleje osudu vycházejí ze skutečných událostí, ale na okolnostech setkání přidaly drama. Naneštěstí ho i tak není dostatek. Nagese v sobě dusí své vlastní démony a z jejich rozhovoru vychází najevo kolektivní hrůza celé mašinérie. Sanada i mladší Nagaseho představitel Tanroh Inshida proti sobě staví sebevědomého hrdého vojáka a muže pokořeného dějinnou realitou.
Přesto klíčová konfrontace stojí a padá na jediném dlouhém rozhovoru, jehož obsah je důležitý pro oba své účastníky, ale k nám v hledišti si těžko hledá cestu. Jednoduše řečeno, jedná se o minimálně zajímavé postřehy, prokládané něčím, co v tu chvíli vypadá jako narychlo spíchnutý historický dokument. To, co prožili váleční veteráni, především zajatci brutálních režimů, byly pochopitelně ohavné. Na plátně je nicméně třeba jejich strádání nejen natočit, nýbrž také zařídit, abychom se alespoň vzdáleně cítili jako oni. Mám strach, že se to (vyjma atmosférického začátku) nepodařilo…
Nyní už se smrti ze železnice bát nemusí.
[singlepic id=7251 w=400 h=300 float=center]
Nikdo z nich neřekl „Sýr!“.
[singlepic id=7253 w=400 h=300 float=center]
„Bůh teď neochraňuj královnu, ale nás.“
[singlepic id=7254 w=400 h=300 float=center]
Koleje osudu / The Railway Man
Přesto klíčová konfrontace stojí a padá na jediném dlouhém rozhovoru, jehož obsah je důležitý pro oba své účastníky, ale k nám v hledišti si těžko hledá cestu. Jednoduše řečeno, jedná se o minimálně zajímavé postřehy, prokládané něčím, co v tu chvíli vypadá jako narychlo spíchnutý historický dokument. To, co prožili váleční veteráni, především zajatci brutálních režimů, byly pochopitelně ohavné. Na plátně je nicméně třeba jejich strádání nejen natočit, nýbrž také zařídit, abychom se alespoň vzdáleně cítili jako oni. Mám strach, že se to (vyjma atmosférického začátku) nepodařilo…