Whiplash – recenze

Čtvrtý film teprve třicetiletého Damiena Chazella a hned pět nominací na Oskara. Klobouk dolů.
 
 
 
Úspěch a touha po uznání zdá se být v hollywoodském světě velkým tématem. Po Birdmanovi, který toužil po nekonečné slávě ve filmovém/divadelním průmyslu, mají diváci šanci nahlédnout do zákulisí života studenta hudební školy, začínajícího bubeníka Andrewa Niemana, kterého zahrál Miles Teller.

Postava Andrewa je založena na skutečné postavě a to samotného režiséra, který byl v mládí ambiciózním bubeníkem a studoval na Princetonu (New Jersey) s nejlepším hudebním programem v zemi. Právě zde se poprvé setkal s učitelem Fletcherem (ve filmu J.K.Simons), který jako prostředek k motivaci studentů používal neobvykle radikální metody. Pravdou ale je, že ze svých žáků opravdu dokázal vytáhnout i to, co jejich talent vůbec neobsáhl. Za roli Fletechera byl Simons nominován na Oskara, a je pravdou, že v některých užších záběrech, kde Fletcher na studenty křičí a ponižuje je, je tak přesvědčivý, že jako divák máte tendenci zajet co nejhlouběji do křesla, anebo ještě lépe, schovat se za kabát maminky.

Whiplash je hudebním labužnictvím.Další nominace na Oskary si tento snímek vysloužil za nejlepší film, scénář, střih a zvuk. Pro ty, jež holdují Jazzu a bubnům, je film hudebním labužnictvím. Jako správný hollywoodský počin má i Whiplash svou milostnou zápletku, která však skončí ještě dřív, než začne, nicméně – je tam. Stejně tak by nevadilo, kdyby se některé velmi detailní, úzké záběry prostě vynechaly. Dokáží sice vyvolat nepříjemný pocit, ale občas si kladete otázku: „Proč?“

Chazell vytvořil snímek, jež v hodně aspektech připomíná jiné příběhy o honbě za slávou bez ohledu na to, o jaké odvětví se jedná. I proto nám může občas přijít jako prvoplánový a typicky hollywoodský konec nebyl zrovna velkým překvapením. V jednom však Chazell jednoznačně překvapil – v hudebním dramatu není postava, která by nám nějak zvlášť přirostla k srdci. Není komu fandit, s kým soucítit. Učitel Fletcher se zdá být „správňákem“, ale jeho výbuchy jsou dost děsivé, takže ho vlastně nikdy nedokážeme začít mít rádi, zatímco Andrew je sebestředný, arogantní tvrdohlavec, kterého sžírá touha být tím nejlepším z nejlepších a vy s ním soucítíte, jen když mu teče krev od křečovitého svírání paliček.

Whiplash je filmem, od kterého je lepší očekávat méně, protože pak nás jistě strhne svým tempem vyprávění a hudební nadílkou. Je to hudební jízda, kterou když se necháme strhnout (a není to tak těžké vzhledem k žádnému vztahu s hlavními hrdiny), tak třeba i přehlédneme občasné laciné prostřihy nebo zbytečně úzké a nepříjemné záběry.
 
 

Každý učitel má své vlastní praktiky.

Pokud chcete být v něčem nejlepší, znamená to tomu dát všechno. Veškerý čas, úsilí i energii.

Zbytečná milostná zápletka skončí ještě dřív než začne.