„Tři světy co pojí jediné, tři světy kde zvítězí smrt.“
Smrtelné historky patří do skupinky, řekněme ne zrovna standardních snímků. Kombinují totiž hned několik prvků triků, animací, vizuálních efektů, hraného filmu a loutkové inscenace. A těžko se tak řadí do běžných kategorií. Skládají ze tří zcela odlišných povídek, historek, poukazující na podobné téma, i když dějově a především zpracováním se absolutně liší, neboť každá jednotlivá povídka je vyrobena zcela jinou metodou.
První příběh s názvem Antonio Cacto (dědek Kaktusák) v sobě kombinuje prvky hraného filmu a visuálních efektů. Josef (Jan Budař) zdědí po zesnulém dědovi (Pavel Landovský) jeho byt a začnou se dít prapodivné věci. Atmosféra zprvu velmi připomíná Sin City, ale po chvíli je zřejmé, že tuto náladu doopravdy spíše paroduje, neboť Josef nepatří zrovna k nejtypičtějším temným postavám starého města. Celá povídka snoubí prvky českého humoru, americké nálady a samozřejmě temného mystična. Dohromady tak vzniká opravdu nevšední mix, co kupodivu chutná až prapodivně dobře.
Neortodoxním provedením a dokonce i zajímavou animací v nás rozhodně zanechají stopu.Jelikož se v druhé povídce přesuneme do naprosto odlišného světa, vyplnili tvůrci jednotlivé historky vtipnými animacemi s názvem Na Draka, aby tak stačili diváci svou mysl přeorientovat. Celkem tři příběhy robotického rytíře, co se vydává skolit divou saň, a vždy to dopadne lehounce jinak, než si to dopředu představuje, vtipně dokreslují celý snímek, neboť jsou opravdu povedenou vsuvkou.
Pojďme ale k historce číslo 2 s názvem Maják. Svět hraného filmu nahrazuje animovaná tvorba, čirá fantazie a jako protiklad upovídané první povídky nezazní jediné slovo. Z městského prostředí se přeneseme do přírody, humor zcela mizí a zažíváme temné příběhy panáčka o velikosti hmyzu, jež nemá ani ruce, ani nohy a zpod tajemné kápě mu svítí obličej jako malý maják na okolí. Žije v močálu a jeho životním cílem se stalo zkoumání a obdivování okolního života. Maják, staví na výtvarnosti, podobenstvím s naší společností a melancholii. A možná i proto je ze všech tří historek nejslabší.
Ale ne už tak historka číslo 3, Velký chlap. Humor se vrací, na scénu přichází loutky a s nimi mafie, Tatraplán, a úkol jet na západ a najít a vyřídit velkého chlapa. Tento příběh míchá typicky americkou a typicky českou filmovou kulturu. Postavy na naše poměry mluví neuvěřitelně sprostě a hovorově. Okolí připomíná něco mezi českým venkovem a Texasem, a aby toho nebylo málo, hlavní postavu lehce natvrdlého hromotluka Bruna stíhají křivdy minulosti, když jej jeho máma nadobro zanechala na lavičce s mapou v ruce. I když tato povídka patří k těm zajímavějším, zmítá jí řada nedokonalostí. Například, střídání záběrů mezi zcela loutkovou scénou a záběrů na opravdové auto jedoucí po českých silnicích, doslova bije do očí.
Smrtelné historky možná nezařadíme mezi ty nejpovedenější snímky, ovšem svou odlišností, stylem, neortodoxním provedením a dokonce i zajímavou animací v nás rozhodně zanechají stopu. Vezmeme-li to kolem a kolem, i když se to může zdát na první pohled zarážející, patří k tomu lepšímu, co se v tomto oboru v České republice natočilo. Jednoduše rozhodně stojí za naši pozornost a vcelku dobré hodnocení.
Tak a mám tě Kaktusáku
„Co to bylo?“
„Ty Bruno nemyslíš si, že to je ku**a málo informací jet na západ a najít nějakýho velkýho chlapa?“
Smrtelné historky
Smrtelné historky možná nezařadíme mezi ty nejpovedenější snímky, ovšem svou odlišností, stylem, neortodoxním provedením a dokonce i zajímavou animací v nás rozhodně zanechají stopu. Vezmeme-li to kolem a kolem, i když se to může zdát na první pohled zarážející, patří k tomu lepšímu, co se v tomto oboru v České republice natočilo. Jednoduše rozhodně stojí za naši pozornost a vcelku dobré hodnocení.
- Hodnocení