Kouzelný příběh o člověku na cestě za poznáním.
Claude Lorius byl jeden z prvních lidí na světě, který mluvil o vlivu člověka na přírodu a popsal jev dnes známý jako globální oteplování. Věda mu umožnila vidět budoucnost, teď se jeho předpovědi plní. Stoupá hladina oceánů, tají ledovce, hurikány jsou čím dál častější. Clauda ctí mezinárodní vědecké prostředí, ale on zažívá pocit marnosti a frustrace.
Ze současnosti, kdy nám 83letý Claude Antarktidu představuje, se vracíme do roku 1955, kdy onen muž ještě jako 23letý student odpovídá na inzerát a odjíždí na více než rok jako člen jedné z prvních výprav na nejjižnější bod Země. O Antarktidě se tehdy, v době velkého pokroku lidstva, objevování vesmíru a touze překonávat svět, ještě moc nevědělo. A to bylo potřeba změnit. Cena pokroku je ale nedozírná a věda má obrovskou moc.
Claude při první cestě za polární kruh ještě netuší, jak mu cesta změní život. Claude při první cestě za polární kruh ještě netuší, jak mu cesta změní život. Z mladičkého pomocníka se postupně stává vedoucím výzkumného týmu. Postupně francouzští vědci ve spolupráci se světovými velmocemi mapují vývoj Země tisíce let zpět a to za pomoci ledu, vzduchových bublin a prachu způsobeného lidstvem na druhém konci světa. A co na to říká světový průmysl, jaderné elektrárny nebo politikové? Není to jen Claude, ale i Antarktida a celá planeta, kdo se nám postupně mění před očima.
Nebe a led v devadesátiminutové stopáži střídá dobové (ale velmi kvalitní) nahrávky z výprav a záběry Clauda na stejných místech dnes. Velmi dobře působí fakt, že Claude nehovoří přímo na kameru, ale zvuk a obraz jsou spojeny zpětně. Celý film pak nevyznívá jako tradiční dokument, ale deníkový záznam vzpomínek. Na druhou stranu pak kvůli tomu střední část filmu mapující jeden vrt ledovce za druhým pokulhává, než dospěje k závěrečné pointě.
Francouzský režisér Luc Jacquet k vědeckým tématům přistupuje s citem a precizností, přitom se mu daří dělat to nejen popularizačním, ale hlavně zdařilým filmovým způsobem. Za svůj debut Putování tučňáků dokonce v roce 2006 získal Oscara za celovečerní dokument. Do Antarktidy tedy s Claudem Loriusem neputoval poprvé, lásku k ledovému světadílu mají oba v krvi. Je to jakási viditelná přidaná hodnota dokumentu, který zakončoval poslední ročník festivalu v Cannes. To Nebe a led činí ještě výjimečnějším.
Přesto je Nebe a led spíš než dokument napěchovaný vědeckými poznatky, daty a odbornými fakty příběhem cesty za oním poznáním. Příjemná podívaná a přívětivý hlas stařičkého Clauda nabízí jen ty základní informace a souvislosti. Nebe a led si tedy lehce můžeme představit nejen na plátnech kin nebo televize, ale také na školních promítáních. Ani ne jako výukový materiál o globálním oteplování nebo Antarktidě, ale jako vyprávění o naší křehké a zranitelné planetě, oproti níž je člověk malou figurkou. Trpaslíkem, který se svou Zemí neumí zacházet, ale přesto by jí měl být zavázaný a oddaný.
Claude se nakazil zvláštním virem – vášní pro Antarktidu.
Led je jako kniha, jehož každá vrstva je kapitola dějin.
Copak na světě neexistuje místo ochráněné před vlivem člověka?
Nebe a led / La glace et le ciel
Nebe a led v devadesátiminutové stopáži střídá dobové (ale velmi kvalitní) nahrávky z výprav a záběry Clauda na stejných místech dnes. Velmi dobře působí fakt, že Claude nehovoří přímo na kameru, ale zvuk a obraz jsou spojeny zpětně. Celý film pak nevyznívá jako tradiční dokument, ale deníkový záznam vzpomínek. Přesto je Nebe a led spíš než dokument napěchovaný vědeckými poznatky, daty a odbornými fakty příběhem cesty za oním poznáním. Příjemná podívaná a přívětivý hlas stařičkého Clauda nabízí jen ty základní informace a souvislosti.
- Hodnocení