Melodrama o vášni, které ale v divákovi vášeň neprobudí.
Životní příběh vášnivé Gabrielle (Marion Cotillard) nás přivádí do Provence poloviny minulého století. Mladá hlavní hrdinka natolik touží po lásce (a sexuálním uspokojení), že její okolí si myslí, že je šílená. Pro rodinu svou divokou povahou a skandálním chováním představuje přítěž, a tak ji chladná matka plánuje provdat za prvního muže, který o ni bude stát. Rozhodně to však nebude láskyplný vztah, po kterém vždy toužila.
Oním „vyvoleným“ se stane španělský přistěhovalec José (Àlex Brendemühl), který je bývalý voják a evidentně si už v životě vytrpěl dost. Pro jeho zdánlivě chladnou povahu tak máme pochopení. Ze sňatku získá nějaké peníze a Gabrielle zase unikne od své rodiny. Od začátku si však stanoví jasná pravidla manželství, na která tolerantní José přistoupí. Ona však spokojená není, protože její ideály o vztahu jsou jiné. Je impulzivní bytostí a život bez citů ji sžírá.
Kameny bolesti z názvu snímku zde mají význam ledvinových kamenů, které změní její osud, neboť Gabrielle přivedou do sanatoria v Alpách, kde poznává svou osudovou lásku, raněného vojáka Andrého (Louis Garrel). Oba sdílí vášeň nejen pro hru na klavír, ale i jeden pro druhého. Konečně nachází dívka vášeň, po které toužila a o které četla v románech. Jenže obtížně rozlišuje realitu od svých romantických fantazií, které ji odjakživa ovládají.
Hlavní postava je dost problematická.Hlavní postava je dost problematická a v tom je jeden z kamenů úrazu tohoto snímku. I když sama touží po citech, vůči ostatním je dost bezohledná a ohlíží se jen na vlastní potřeby. Není tedy divu, že se s ní těžko dokážeme ztotožnit nebo jí fandit. Gabrielle je spíše posedlá láskou jako takovou než láskou ke konkrétní osobě. Navíc se ve svém „neštěstí“ a melodramatu vyloženě vyžívá. Kromě své touhy není ničím zajímavá, nemá práci, koníčky, chová se buď chladně nebo hystericky. Plýtvání talentem takřka magneticky fascinující Cotillard na nezajímavé uslzené (až ufňukané) scény je vyčerpávající. Její chování nemá žádné opodstatnění, tudíž je pro nás těžko pochopitelné.
Louis Garrel, kterého jsme mohli zaznamenat v nedávno uvedeném dramatu Můj král, vypadá zajímavě a se svými ostrými mužnými rysy je ideální pro postavu vysněného milence a zároveň tragické osudové lásky Andrého. Jenže jeho postava je tak málo rozvinutá, že nás následný milostný příběh skoro nemá šanci dojmout. Zdlouhavé a nezajímavé rozhovory jsou povrchní a odhalujeme další zásadní slabou stránku, plytký scénář.
Film se příliš podobá dalším kouskům stejného žánru, i když má kvalitní obsazení, hraje spíše na city než na skutečně hluboký příběh. Výlevy a sentimentem z nás ždímá emoce, ovšem bez úspěchu. Zavání snahou přiblížit se velkolepým a kritikou ceněným romancím typu Anglický pacient, ale nedaří se mu vybočit z hranic žánru a zatáhnout nás do děje.
Nedojme nás sobecká romantička zmítaná touhou. Život bez lásky jí připadá nudný a bezvýznamný, ale nemá pořádný vztah ani k vlastnímu dítěti, zatímco její pokorný muž, kterému se dosud od ní nedostalo vlídného slova, se k ní chová s úctou a respektem. U zasmušilého Josého cítíme větší hloubku osobnosti a citů.
Režisérka Nicole Garcia zpracovala na základě úspěšné předlohy Mileny Agus i scénář ve spolupráci s Jacquesem Fieschim. Herci se s danou látkou popasovali, jak to šlo, ale cítíme, že nám pořád něco chybí. A ne málo. Na závěr přichází zvrat, který nám zmatený dojem z filmu už vůbec nevyjasní.
Díky působivým lokacím Provence a velké snaze herců Kameny bolesti nabízí přece jen o něco víc, než je u romantického žánru zvykem, své odvádí i práce kamery a zdařilé kostýmy. Hysterické výlevy emocí nás ale začnou nudit, protože jejich motivy se opakují, i závěrečný zvrat je přinejmenším zarážející. Tvůrci se očividně snažili o víc, ale hluboce dojmout a zasáhnout nás nedokážou.
Jedno „ano“ mu už bude muset stačit po celé manželství.
„Sakra, měla jsem si přivézt sudoku!“
Nuda v Brně. Ehm, v Provence.
Kameny bolesti / Mal de pierres
Díky působivým lokacím Provence a velké snaze herců Kameny bolesti nabízí přece jen o něco víc, než je u romantického žánru zvykem, své odvádí i práce kamery a zdařilé kostýmy. Hysterické výlevy emocí nás ale začnou nudit, protože jejich motivy se opakují, i závěrečný zvrat je přinejmenším zarážející. Tvůrci se očividně snažili o víc, ale hluboce dojmout a zasáhnout nás nedokážou.
- Hodnocení