K silnému prožitku netřeba slov.
Bouře vyplaví na břeh pustého ostrova polomrtvého muže. Není řečeno, kdo to je, jak ztroskotal, kde se nachází, lze si pouze domýšlet. Několik pokusů zachránit se na voru zhatí útoky velké červené želvy. Když majestátní tvor vyleze na břeh, vzteklý muž ho bez váhání zabije.
Jak dny ubíhají, trosečníka začne trápit svědomí, jenže čas nelze vrátit zpět. K jeho údivu se stane zvláštní věc – seschlý plaz se přemění v mladou rusovlasou ženu. Pár si k sobě přirozeně najde cestu, zanedlouho nejsou na ostrově dva lidé, ale tři. Syn roste jako z vody a pomáhá rodičům „hospodařit“. Idylku naruší ničivé tsunami, které promění celkem pohostinný ostrov v poušť a málem si vezme otcův život. I takovou pohromu rodina ustojí. Uběhne několik let, syn už je dospělý a touží poznat něco jiného než svůj izolovaný domov, vydává se tedy do světa. Rodiče v poklidu zestárnou a v tichosti odejdou na onen svět, otec do nebe, matka do oceánu…
Zaměřuje se na zásadní životní mezníky, na lásku, rodinu, střídání generací. Nizozemský režisér Michaël Dudok de Wit má za sebou pět krátkých filmů, z nichž nejvýraznější jsou Mnich a ryba a Oscarem oceněný Otec a dcera. Kromě režie si vzal na starosti také scénář, s kterým mu pomáhala zkušená Pascale Ferran. De Wit pracoval na svém prvním celovečerním filmu téměř 10 let spolu s japonským kultovním studiem Ghibli. Animované fantasy Červená želva byl současně první projekt Ghibli mimo domovinu. Vyladěná technika animace (na postavy a předměty použili tvůrci digitální pero Cintiq, rozmazaný uhel na papíře vykouzlil pozadí, pouze vor a želva jsou vytvořeny digitálně ve 3D) a promyšlený střih od Céline Kélépikis tvoří jednoduchý, ale realistický celek.
Dudok de Wit nemluví o tom, jak trosečník přežije, takové téma bylo zpracováno xkrát. Samozřejmě, že se v několika scénách publikum dozvídá, jak se naučí chytat ryby a vyrábět oblečení z tulení kůže, ale víc zaujme hlavní dějová linka. V osmdesáti minutách vypráví částečný koloběh života, příběh totiž začíná ve chvíli, když je mužovi kolem 30 let nikoli od narození. Zaměřuje se na zásadní životní mezníky, na lásku, rodinu, střídání generací. Trochu nepochopitelné je pouze to, že muž za zabití želvy dostane odměnu, nemělo by to být naopak? Jinak děj nenudí, i když plyne pomalu, nabízí nečekané zvraty. Michaël Dudok de Wit zapojuje téma přírody, tu a tam se mihnou žáby v jezírku, tlusté stonožky, racci na obloze, a především všeteční krabi, kteří jsou vtipným doplňkem.
Vzhledem k tomu, že se ve filmu nemluví (postavy za celou dobu jen několikrát vykřiknou a povzdechnou), divák musí zapojit více smyslů. Zaměřit se na vzhled postav a jejich činy. Vnímat šum moře, noční oblohu s miliony hvězd, pohyby plavců nápadně připomínající záběry želvích ploutví… Éterický zážitek umocňuje hudba Laurenta Pereze Del Mara, která dokáže navodit pocit stesku, hrůzy i něžnosti a vše stmeluje opakováním ústřední melodie.
Červená želva představuje zkrátka velmi netradiční rodinný film, který není pro každého. S animovanými mluvícími zvířátky nebo princeznami uvězněnými ve věži nemá nic společného, nabízí zážitek na vyšší úrovni. Přesto, že ve fantasy francouzsko-japonské koprodukci není použito jediné slovo, dokáže nám sdělit víc než leckteré upovídané oddechové snímky. Nese univerzální poselství srozumitelné napříč generacemi a kontinenty. Divákovi, který je zvyklý na klasické hollywoodské trháky, může připadat nudný a moc duchovní. Nadšení budou jedinci, kteří dokáží ocenit nekonvenční festivalové snímky a nebojí se zkusit něco nového.
Snahu navrátit se do civilizace opakovaně něco hatí.
Uvěznění uprostřed oceánu, ale přece šťastní.
Chlapec se ve vodě cítí jako doma, zdědil to po matce.
Červená želva / La Tortue Rouge
Červená želva představuje zkrátka velmi netradiční rodinný film, který není pro každého. S animovanými mluvícími zvířátky nebo princeznami uvězněnými ve věži nemá nic společného, nabízí zážitek na vyšší úrovni. Přesto, že ve fantasy francouzsko-japonské koprodukci není použito jediné slovo, dokáže nám sdělit víc než leckteré upovídané oddechové snímky. Nese univerzální poselství srozumitelné napříč generacemi a kontinenty. Divákovi, který je zvyklý na klasické hollywoodské trháky, může připadat nudný a moc duchovní. Nadšení budou jedinci, kteří dokáží ocenit nekonvenční festivalové snímky a nebojí se zkusit něco nového.
- Hodnocení